Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celý den jsem k smíchu, všichni se mi posmívají. Vždyť pokaždé, když promluvím, o pomoc volám, násilí a záhubu vyvolávám. Neboť stalo se mi slovo Hospodinovo k pohaně a k posměchu po celý den. A řekl jsem: nebudu ho připomínat a nebudu už víc mluvit v jeho jménu, a bylo v mém srdci jako hořící oheň uzavřený v mých kostech. Jsem vyčerpán tím, co musím nést, a nemohu. Vždyť slyším samé pomluvy. Kolkolem děs. Udejte ho. Udáme. Každý, komu přeji pokoj, čeká na můj pád. Snad se dá přemluvit, přemůžeme ho a naši pomstu od něho odejmeme. A Hospodin je se mnou jako bojovník krutý, proto ti, kdo mě pronásledují, upadnou a pozbudou moci. Budou se velmi stydět, protože jednali nerozumně, jejich věčná ostuda nebude zapomenuta. (Jr 20,7-11 – vlastní překlad)

Kdo v úkrytu Nejvyššího přebývá, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost… On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. (Ž 91,1-4.11-12)

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,31-38)

Když se pak scházel zástup mnohý, a z měst hrnuli se k němu, mluvil v podobenství: Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podlé cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští zzobali je. A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, proto že nemělo vláhy. Jiné pak padlo mezi trní, a spolu zrostlé trní udusilo je. A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stý. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš. I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství? A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli. Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží. A kteréž padlo podlé cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli. Ale kteříž na skálu, ti, když slyší, s radostí přijímají slovo, ale ti kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují. Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyší, ale po pečování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku. Ale kteréž v zemi dobrou, ti jsou, kteříž v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají, a užitek přinášejí v trpělivosti. Lk 8,4-15 (Kral.)