V pravici sedícího na trůně jsem spatřil knihu popsanou uvnitř i vzadu, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Spatřil jsem také mocného anděla, který hlásal silným hlasem: „Kdo je hoden otevříti knihu a rozlomiti její pečeti?“ Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí nedovedl otevříti knihu, ani podívati se do ní. I plakal jsem hořce, že nikdo nebyl shledán hodným otevříti knihu a podívati se do ní. Jeden ze starších mi praví: „Neplač. Hle, zvítězil lev z kmene Judova, kořen Davidův, aby otevřel knihu s jejími sedmi pečeťmi.“ (Zj 5,1-5 – Žilkův překlad)

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem…“ (Zj 21,1-7)

Řekl: Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. I rozdělil jim své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno shromáždil, odcestoval do daleké krajiny a tam prostopášným životem svůj majetek rozházel. A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a přichytil se jednoho z obyvatel té krajiny, a on ho poslal na svá pole pást prasata. A toužil si naplnit břicho slupkami, které žrali ti vepři; a nikdo mu nedal. I přišel k sobě a řekl: Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba a já hynu hladem. Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Učiň mě jako jednoho ze svých nádeníků. A vstal a vyšel ke svému otci. Ale když ještě byl daleko a vzdálen, jeho otec ho viděl a smiloval se. A běže, padl mu kolem krku; a políbil ho. Ten syn mu ale řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Otec však řekl svým služebníkům: Vyneste sváteční šat, ten první, a oblečte ho, na ruku dejte prsten a obuv na nohy. A přineste vykrmené tele, zabijte a jezme a radujme se. Protože tento můj syn byl mrtev a ožil, zahynul a je nalezen. I začali se radovat. Jeho starší syn byl pak na poli. A jak přicházel a přibližoval se k domu, uslyšel zpěv a hluk. I přivolal jednoho ze sluhů a vyptal se, co to má znamenat. Ten mu řekl: Protože tvůj bratr je tu. Tvůj otec zabil vykrmené tele, protože ho dostal zpátky zdravého. I rozhněval se, a nechtěl vejít. Jeho otec tedy vyšel a prosil ho. On však otci odpověděl: Hle, tolik let ti sloužím a tvé přikázání jsem nikdy nepřestoupil; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se radoval se svými přáteli. Když ale přišel tento tvůj syn, který projedl tvé jmění s děvkami, zabil jsi mu vykrmené tele. Ten mu však řekl: Dítě, vždycky jsi se mnou, a všechno mé je tvé. A bylo třeba radovat se a veselit. Protože tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, zahynul a je nalezen. (Lk 15,11-32 vlastní překlad)

Toto pak říkám, bratři. Ten čas je zkrácen. To co zbývá, aby i ti, kdo mají ženy, byli jako by neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti kdo se radují jako by se neradovali, a ti kdo kupují jako by nevlastnili, a ti kdo užívají svět jako by nevyužívali. Pomíjí totiž podoba tohoto světa. (1K 7,29-31 – vlastní překlad)