Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. (2K 1,3-7)
Samozřejmě, že mnohá z těch soužení a tísní, která i na nás v našich životech přicházejí, si my lidé způsobujeme sami, sobě navzájem. Samozřejmě, že Pán Bůh na nikoho z nás nic takového nesesílá. Ale přesto - proč i na nás, věřící, nechává to všechno Pán Bůh dopadnout? Proč i nás ve všech našich souženích „jen“ potěšuje - namísto toho, aby nám dal tu milost úplně se jim vyhnout, nepůsobit je už, nenechat je na sebe dopadnout?
A proč ani Pavel, Kristův apoštol, nebyl Pánem svého utrpení zbaven, uchráněn? A proč o to ani neprosil?
…ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu…(2K 11,23nn)
Takto plasticky vypsal apoštol o několik kapitol dál, čím vším si ve své službě Kristu prošel. Zázrak, že je ještě naživu. Pánu Bohu buď za ten zázrak dík. - Ale co všechno jej ještě čeká, jaká tíseň, jaké utrpení, jaká smrt!
On nás potěšuje v každém soužení… abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni… Proč? Proč takto bolestně?
Sestry a bratři, takto totiž apoštol Pavel nahlédl velikost Boží lásky: Nic z toho, co my lidé sobě samým, sobě navzájem děláme, Pán Bůh neruší. Nebere nám svobodu rozhodnutí. Žádné naše činy neruší. A proto ani naše soužení a tísně, které si navzájem způsobujeme. On i do nich ve své lásce - vstupuje! V každém našem utrpení, v každé naší tísni je s námi. Aby i je - proměnil ve svou cestu! V cestu do naší spásy.
Vždyť i ukřižování Jeho milovaného Syna, to úplně nejhorší, co jsme my lidé mohli Pánu Bohu udělat – právě to stalo se přece z Jeho lásky cestou, Jeho cestou do naší spásy! I ten nejhorší náš čin – ukřižování Jeho milovaného Syna, učinil náš Otec ve své lásce - cestou své spásy, své záchrany jednoho každého z nás! Protože i skrze náš hřích, i skrze tu největší naši křivdu a bolest, kterou jsme mu mohli způsobit, rozhodl se Pán Bůh - zachraňovat a vést!
Sestry a bratři, toto jsou totiž ta utrpení Kristova, o nichž tu apoštol Pavel psal. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.
Je to Kristova jistota, že všechno, co se s ním děje, i to utrpení, jež mu my lidé ve své svobodě způsobujeme a ještě způsobíme, je z milosti Otcovy cestou, cestou Boha Otce s námi, s námi se všemi! Kristova víra, že ony tísně a soužení, kterých se mu kvůli našemu hříchu, kvůli naší lidské zvůli a nepřátelství dostalo, a které ho přivedly až na kříž, mají svůj smysl a význam, jsou z milosti Otcovy cestou – cestou do naší záchrany a spásy!
„Mé soužení má smysl. Mé bolesti mají smysl. Má smrt na kříži má smysl. Celý můj život má smysl. Protože Ty, Otče můj, s námi jsi. Do všech událostí ve své lásce vstupuješ a jednáš! Toto jsou má slova, která k nim mluvím. Slova o Tobě. O Tvé milosti a vůli, O Tvé stálé přítomnosti s námi všemi, O Tvé cestě spásy. Tvá slova.“
I nám, píše tu apoštol Pavel, i nám bylo darováno tuto Kristovu mysl mít! Ve víře přijatá, smějí se i ta naše soužení a tísně stát utrpením, jež má svůj dobrý smysl a je součástí Boží milosti, Jeho cesty s námi, Jeho cesty do spásy všeho a všech. I naše vlastní soužení a tísně – vírou přijímané - smějí se nám stát utrpeními Kristovými. Naší vlastní jistotou, že i skrze to, co nás trápí a bolí, skrze naše vlastní soužení, Pán Bůh ve své lásce mluví, mluví a zachraňuje - všechny ovce své…
Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení. – Ano, také teď jde o vás! Všechno, co se nám děje, děje se nám také kvůli vám, i skrze nás a naše žití Pán Bůh ve své lásce mluví - a vede nás dál!
S tímhle vědomím, kristovským vědomím, přistupovat ke všemu, co na nás přichází, ať je to dobré nebo zlé, ať nás to bolí nebo nebolí, ať pláčeme nebo se radujeme. Protože z milosti a lásky Boží děje se to všechno – také kvůli nám! I to strašné, jímž si navzájem ubližujeme, smí být z milosti Boží cestou. I teď se Jeho milosrdenství děje! S námi se všemi! I když to teď pro samou bolest a smutek už ani nevidíme, netušíme, jak by i v tomto mohla být přítomna Jeho cesta, Jeho spása a záchrana. Ale je! Na Něm, na tom námi ukřižovaném, na ukřižovaném Kristu Ježíši, Synu Božím, to přece vidíme!
Útěcha, s níž můžeme vstupovat do těch nejhlubších a nejčernějších míst, která vůbec jsou, s jistotou, že vždycky bude čím těšit ty, kteří na těch místech přebývají. „I ty jsi Pánu Bohu milý, milá, i tebe Pán Bůh hledá a činí den co den všechno pro to, aby tě našel a zachránil. A s tebou i všechny tvé blízké, všechny své ostatní děti, i ty dýchající, i ty, co už dodýchaly.“
Sestry a bratři, není tedy žádná situace, žádný stav, v němž bychom nemohli druhým svědčit a utěšovat. Ne sebou samými, ne našimi silami a dobrými náladami, ale Jím. Jeho sestupováním, Jeho přítomností s námi se všemi i v těch největších peklech, která jsme si my lidé zde na zemi utvořili. I v našem vlastním umírání a smrti.
Žádné lidské soužení není němé, zbytečné a zapomenuté. Vždyť Pán Bůh se ve své lásce k nám rozhodl mluvit a zachraňovat - vším. Úplně vším. I našimi hříchy. I naší vraždou Jeho milovaného Syna. O tom tu apoštol Pavel píše. Že nikdo z nás tu nebyl, není a nebude zbytečně, že nikdo z nás není a nebude zapomenut. Kristu Ježíši za tu milost díky! Amen.
