Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými. Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2K 5,19-21)
Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Takto zvolal Pán Ježíš silným hlasem z kříže. Vezměme, prosím, to Jeho zvolání vážně. Protože právě toto Kristovo zvolání je klíčem k tomu, co se tenkrát o Velkém pátku pro každého z nás stalo.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Takto totiž Pán Ježíš z kříže nezvolal proto, že by si snad, na pokraji svých sil, jen něco vymyslel. Ani proto, že by si v tak těžké chvíli citoval slova žalmu. On tak zvolal proto, protože opravdu byl opuštěn. On Jediný. Jen a pouze On – Bohem skutečně opuštěn.
Takováto neopakovatelná a nenapodobitelná věc se onoho Velkého pátku na golgotském popravišti za Jeruzalémskými hradbami stala. Nejen ona nesmírně bolestivá a dlouhé hodiny, často prý až dny, trvající poprava na kříži. Takováto poprava tehdy nijak výjimečná nebyla. Vždyť jen toho dne byli s ním po jeho pravici a levici ukřižováni další dva.
Pán Bůh opustil svého milovaného Syna. Jen a pouze On, Kristus Ježíš, byl Bohem opuštěn. Skutečně opuštěn! Toto je, sestry a bratři, tou hlavní událostí Velkého pátku! Proto pro nás křesťany znamená Velký pátek tak moc! Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
Tady, právě a jen tady, píše apoštol Pavel korintským, v Božím opuštění svého milovaného Syna, Jediného z nás všech, odhaluje se nám Boží spravedlnost. Tady, právě a jen tady, poznáváme, co je to hřích! Náš lidský hřích! – Ale co tím apoštol myslel?
Nikoho, nikoho z nás lidí Pán Bůh neopustil a neopustí. Ani jednoho z těch, kteří jsme kdy byli, jsme a budeme. To jen my, my lidé, jsme si to ve svém hříchu, ve svém nevědění o tom, kdo je Bůh, usmysleli. Už od Adama, od toho úplně prvního člověka, se s námi tento omyl táhne, svědčí Písma. Naše stavění na sobě, na svém vlastním rozumu, na svých vlastních silách. Že to my sami. Že Bůh s námi teď není. A jestli třeba někdy i je, pak nás stejně jednoho dne opustí, my dodýcháme a On nám toho už víc nedá. A my skončíme. Nebudeme. Nastane SMRT!
Jenže Pán Bůh nikoho, nikoho z nás lidí neopustil a neopustí. Ani jednoho z těch, kteří kdy byli, jsou a budou. Jen tohoto Jediného, svého milovaného Syna. Jen On, ten Jediný, byl Bohem opuštěn, skutečně umřel.
Z LÁSKY K NÁM podstoupil na kříži právě to, co jsme si my lidé ve svém hříchu, ve své slepotě a stavění na vlastním rozum a silách, usmysleli - a co si svět myslí stále. Že jednou nám Bůh už nic nedá. Že každému z nás jednou dojdou naše síly a Bůh nás – opustí. Že naše dodýchání a rozpad našich těl jsou toho přece zcela jasným důkazem. – Ale skutečně musí naše dodýchání a rozpad našich těl znamenat to, že nás Bůh opouští, že už nebudeme?
Jen Jeho, svého milovaného Syna, Otec opustil. Z LÁSKY K NÁM. Jen On podstoupil onu smrt, kterou jsme si my lidé usmysleli. Kvůli nám. Abychom třetího dne, kdy Jej Otec vzkřísí, pochopili, že není nic, NIC, co by kohokoli z nás mohlo oddělit od Boží lásky, od Božího bytí s námi, od Božího dávání nám! Vždyť ani svého milovaného Syna, Jediného, kterého kvůli nám doopravdy opustil, Bůh smrti nenechal, ale třetího dne jej vzkřísil.
Smrtí toho Jediného, skutečným Božím opuštěním svého milovaného Syna, takto zlomil Pán Bůh jednou provždy - moc smrti!
Proto jsou pro nás křesťany Velikonoce tak důležité! Proto slavíme Velký pátek a Velikonoční neděli. Protože: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?…Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15,54.55.57).
Toto je, píše tu apoštol Pavel, Boží spravedlnost! Kristova smrt na kříži, Jeho Bohem opuštění, které Z LÁSKY K NÁM Syn Boží podstoupil, abychom na Jeho vzkříšení třetího dne pochopili, že není NIC, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky k nám. Ani naše slepota, ani náš rozum, ani náš hřích, by ani ta SMRT – ono Boží opuštění, které jsme si v naší slepotě, hříchu, vymysleli. A my tak konečně spolehli na Boží lásku, lásku, která nekončí.
Protože toto je náš skutečný problém, problém, od něhož se odvíjejí všechny naše špatné kroky: naše nedůvěra vůči Bohu, naše slepota k Jeho lásce, a proto i naše přesvědčení, že Bůh tak jako tak každého z nás jednoho dne opustí a nic nám už nedá. Náš hřích.
Takovéhoto Boha, takovouto spravedlnost přijměte, prosí tu apoštol Pavel korintské. Že kvůli nám, kvůli nám a našemu hříchu byl náš Pán Bohem na kříži opuštěn! Takto staňte se spravedlivými. Ne svými výkony. Ale vírou v Krista Ježíše, vyznáváním Jeho spravedlnosti, Jeho stále přítomnosti s námi, Jeho nekončící lásky k nám!
Jiná, tak jiná, než by každý z nás čekal, je Boží spravedlnost! Je v Kristu Ježíši, v tom ukřižovaném, který za každého Bohem byl opuštěn, abychom i my třetího dne povstali s Ním a v Něm. K životu novému. K životu ve víře v Něho, v Jeho nekončící přítomnost, V Jeho záchranu a spásu. Amen
