Když pak byl večer toho dne, kterýž jest první po sobotě, a dvéře byly zavříny, kdež byli učedlníci shromážděni, pro strach Židovský, přišel Ježíš, a stál uprostřed, a řekl jim: Pokoj vám. A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zradovali se učedníci, vidouce Pána. Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Ktarýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou. (J 20,19-23 Kral.)
Zklamání. A smutné vzpomínání. A jistě i strach. Tak to ten večer v jejich shromáždění vypadalo. A loučení se s těmi, kteří už se chystali odejít domů. Protože - co s námi bude dál? Má smysl být spolu dál – bez Něho?
A do toho všeho nakonec ještě Mariino šílené tvrzení o tom, že Pána viděla. Vzkříšeného Pána. Že On sám s ní mluvil, že právě On poslal ji k nim.
Jak tomu všemu rozumět? Co teď dělat?
A hle – nelze to říct, kdy přesně se to ten večer stalo – ale sám jejich Mistr uprostřed nich. On sám k nim opět mluvil. Tak, jako tolikrát předtím. On uprostřed nich. A oni okolo něho, tiší. Protože Jeho slovo znělo.
Zmatek v hlavách, smutek, strach i loučení, to všechno bylo rázem pryč. Všechno zase mělo svůj smysl, svůj dobrý smysl i cíl. Bylo komu naslouchat, bylo co říci - Pánu Bohu i sobě navzájem. Bylo zase kam jít. S Ním. S Ním a spolu. - Pokoj vám! A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. Aby to pochopili, aby porozuměli tomu, že je to On, že On s nimi skutečně je, že z Jeho moci se to s nimi děje.
Jejich ruce, jejich vlastní ruce jim Pán ukázal! Ruce svých učedníků a učednic! Ruce, kterým On dává tu moc učinit to, co je dobré a co je právě potřeba. Podržet druhé, vytahovat, pomáhat, sloužit, vést, hladit, chránit i žehnat. Jejich ruce, které se z Jeho milosti a moci smějí stávat - rukama Jeho. Takovéto ruce jim vzkříšený Pán onoho večera na důkaz své přítomnosti ukázal. Jako i nám tak ukazuje ty naše. Naše lidské ruce, které se vírou, ve víře, z moci Ducha svatého, smějí stávat rukama Jeho.
A ještě svůj bok, přesněji a lépe – své žebro jim ukázal. To řecké slovo pleura – žebro, bok, které je tu užito, je totiž úplně stejným slovem, které čteme i v 1. knize Mojžíšově, knize Genesis, o Božím stvoření člověka jako muže a ženy. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber (pleura) a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra (pleura), které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (Gn 2,21n)
Tak jako je člověk celým teprve jako muž a žena dohromady, tak se i Kristus rozhodl být celým až s námi, spolu s námi. Církev žebrem, bokem, Kristovým. Jako je žena žebrem a bokem mužovým a teprve spolu, dohromady, jsou Adamem, člověkem celým, tak je tomu i s Kristem a jeho církví. Naše pravé místo a náš domov jsou v Něm. Teprve s Ním a v Něm jsme celí, skutečně celí. Těmi, kterými být máme.
Vírou ve svého Pána a Spasitele, radostí a pokojem z Jeho přítomnosti uprostřed nás, Duchem svatým stává se církev žebrem, bokem Kristovým spolutvořícím Jeho vlastní tělo. Takto mocně se přítomnost toho Vzkříšeného v Jeho církvi, uprostřed nás, projevuje. Takto k nám a mezi nás ten Vzkříšený přichází. Abychom spolu mohli být Jedno. Jedno v Něm. Součást Jeho vlastního těla.
I zradovali se učedníci, vidouce Pána. Zaradovali se, protože opravdu svého Pána viděli - uprostřed nich! A sebe, sebe viděli jako ty Jeho, jako ty, kterými On rozhodl se ve své lásce a milosti jednat jako svýma rukama. Zaradovali se, protože konečně uviděli Pána takového, jaký opravdu je – Spasitel a dárce každého našeho dobrého slova i činu. Pán uprostřed nás. Pán s námi.
Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.
I ono „dechnutí“ už přece z knihy Genesis, 1. knize Mojžíšovy, známe. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl (enefysésen) mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem – doslova duší živou. (Gn 2,7). Tady, v Kristu vzkříšeném uprostřed nás, v naší víře, radosti a pokoji z Jeho přítomnosti mezi námi, tady se Boží stvoření člověka završuje! O tom nám tu evangelista Jan svědčí. Že teprve teď, v Kristu, s Kristem ukřižovaným a Vzkříšeným uprostřed nás, je člověk takovým, jakým od samého začátku být má. Duší, která ví, že z milosti Boží, Kristovy, žije a bude žít. Obrazem Božím. Nositelem Kristova pokoje.
Sestry a bratři, ne když jsme každý z nás sám. Ale ve společenství. Ve společenství lidí Duchem svatým obdarovaných, lidí v Kristu Ježíši Pánu Bohu otevřených, chápajících, jakými dary Pán Bůh každého z nás zahrnuje, a společně za ně děkujících. Tady stává se člověk člověkem, obrazem Božím, který má tu milost jednat, mluvit a milovat tak, jako jedná, mluví a miluje sám Bůh!
S takovýmto pokojem nás, svou církev, Kristus Ježíš do světa posílá. Do našich rodin, ke svým blízkým, sousedům i známým, k našim spolupracovníkům, ale i k našim protivníkům a nepřátelům. Ne snad abychom jim panovali a rozkazovali, co mají nebo nemají dělat. K takovému panování církev Kristova povolávána není. Ale spolužít s nimi. A Kristovu panování, Jeho lásce a milosrdenství je otvírat. Vyznávat své hříchy, aby i ti ostatní mohli své hříchy odhalit a jejich odpuštění v Kristu Ježíši přijmout. Vždyť za každého z nás Pán Ježíš na kříži umřel. A proto byl třetího dne vzkříšen – aby i v nás, v každém z nás, povstal - k životu věčnému.
Sestry a bratři, my, Jeho lid, církev, my jsme tím důkazem o Kristově vzkříšení! Tady, uprostřed nás, mezi námi, lze se přece s Kristem vzkříšeným setkávat! Proto jsme tu i dnes spolu, proto se oslovujeme sestro a bratře, proto se tak k sobě navzájem i chováme, proto jsou dveře našich modliteben otevřeny každému, kdo by mezi nás chtěl přijít. Protože On, ten Vzkříšený, nás vede. On, ten Vzkříšený, je Pánem našich shromáždění. On dává jim tu správnou podobu a obsah.
Z Jeho milosti a vůle se ty věci s námi dějí. Tak jako se děly i v tom úplně prvním shromáždění Jeho církve ještě o neděli velikonoční. A budou se s námi dít i dál. Vždyť Kristus Ježíš, ten ukřižovaný a vzkříšený, náš Pán a Spasitel, nad nímž smrt nepanuje, je i tady, uprostřed nás, s námi. Amen.
