Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí. Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy.‘ Když však řekl, že je všechno podřízeno, je zřejmé, že všechno kromě toho, kdo mu všechno podřídil. A až mu podřídí všechno, pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem. (1K 15,19-28 – ČSP)
Kristus vstal z mrtvých… Úplně první církevní vyznání. Vyznání toho nejpodstatnějšího, na čem každý z nás křesťanů stojí. Kristus vstal z mrtvých…
- Jak se to ale stalo? Jak vstal Kristus z mrtvých? Není to nakonec jen pohádka, které věří jen ti naivní? Máme pro takovéto odvážné tvrzení aspoň nějaký důkaz? A co vlastně přesvědčilo nás?
Právě o tom důkazu tu apoštol Pavel píše. Je tu totiž takový důkaz. Je to ovšem důkaz jiné povahy, jiného rázu, než jak jej očekávají ti, kteří ještě nevěří.
My tím důkazem jsme. S naším rozuměním životu, světu, Bohu i sobě samým, píše apoštol, s námi samými se přece něco stalo! Naše chápání, naše vztahy se proměnily. To my vidíme jinak, jinak, než jak jsme viděli dříve, jinak, než jak vidí svět!
Na nás samých se přece ten důkaz Kristova vzkříšení děje! Na našem společném rozumění, na naší společné naději, víře a lásce, na našem pokoji, který smíme v každé době mít. Na našem spolužití, vzájemných ohledech, péči - ale taky na našich nových konfliktech, na našem nesouladu s tímto světem a jeho rozumem. Takto přítomnost toho Vzkříšeného, Jeho vedení a moci, zažíváme! Takto mezi nás náš Vzkříšený Pán přichází!
Ve vyznávání našich vlastních hříchů - našich vlastních slepot vůči Pánu Bohu s námi. Ve vyznávání naší víry v Něho všemu posměchu a nebezpečí navzdory. V naší vlastní touze a připravenosti odpustit těm, kdo se proti nám provinili. To se přece neděje z naší síly!
A proč se zrovna i my – navzájem tak moc rozdílní, jiní – považujeme za jedno společenství, za jednu rodinu, za jeden Kristův lid? Skutečně to tak máme sami od sebe?
Znovu a znovu, neděli co neděli, shromáždění co shromáždění, smíme i my ve víře spolu-žít jako sestry a bratři, jako děti jednoho Otce navzájem si dosvědčující, že také s námi Pán Bůh počítá… a spolu tento svět vidět jako dům krásný a smysluplný, dobrý k žití, postavený pro všechny, kdo žijí, kdo tu jsou… a že tady ani zdaleka nejde jen o nás, ale o všechno a o všechny, o celé Jeho stvoření. - Toto je přece ten důkaz. Že i s námi se to děje! Z Jeho moci a přítomnosti! Z Jeho vedení nás!
A je-li i toto pro nás jako důkaz málo, pak každý za sebe uvažme, co nás učinilo členy tohoto sboru, proč i dnes jsme tady. Finanční ani hmotné výhody to přece nejsou. Ani obdiv v očích společnosti. Jako elita rozhodně vnímáni nejsme, ostatní lidi v tom lepším případě nezajímáme, v tom horším nás mají za zpozdilce a slabochy potřebující ke svému žití nějakého boha, berličku… A přesto jsme tu. Přesto se tu spolu scházíme – a Tomu Stejnému se všichni znovu a znovu otevíráme!
Kdo jiný nás do našeho sboru přivádí, znovu a znovu nás sem táhne, než Kristus živý? Jeho přítomnost a moc, Jeho živé slovo, zasahující i nás přímo a přesně do toho, co právě prožíváme! Jeho odpovědi na naše otázky! A Jeho otázky, učící nás dívat se jinak, jinak, než jak jsme se dosud dívali, jinak, než jak se dívá svět!
Z ohromného smutku a nechápání - radost; z rozpadávajícího se společenství těch, kteří s ním dříve, před popravou, byli a chodili - najednou společenství živé a mocné, radující se a spolu-slavící; z těch, kteří se báli - lidé odvážní; z těch, kteří sami sebe měli za lepší, než jsou ti druzí – najednou ti, kteří sami za druhými vycházejí, protože tak moc jim teď i na nich záleží; z posledních první a z prvních poslední; celníci, nevěstky, mrzáci, ale i podnikatelé, rybáři, farizeové a šlechtici – všichni spolu, všichni jedním lidem, navzájem si sestrami a bratry, a říkají si křesťané, kristovci, Kristův lid!
Sestry a bratři, právě o tom všechny ty evangelijní zprávy o Kristově vzkříšení jsou. Jsou to zprávy o ohromné, přímo zázračné změně v chování a žití nás, konkrétních lidí, o našem vlastním pokoji, o naší radosti, o našem odhodlání, odpovědnosti, odvaze, důvěře. Z moci toho Vzkříšeného, který se s každým z nás setkává, který nás přivádí k sobě navzájem, aby On vládnul a miloval - právě i tady - uprostřed nás!
Kristus vstal z mrtvých. Z nás, z nás mrtvých! Svému hříchu, své vlastní slepotě, svému starému lidství mrtvých! Toto nám svou smrtí a svým vzkříšením náš Pán dává. Takto s námi je. Mnohem víc, mnohem blíž, než jen jako nějaká tajemná bílá a zářící postava před námi, od nás oddělená.
Proto jsme teď spolu. Z Jeho síly a moci! A Jemu podobní – vírou, kterou právě On každému z nás dává! Kristův lid – protože On s námi, On uprostřed nás! Protože není nic, nic, co by kohokoli z nás dokázalo oddělit od Boha a Jeho lásky k nám. Ani sama smrt. To skrze Jeho kříž a Jeho z mrtvých vstání poznáváme!
Ne tedy chytrými a učenými řečmi, ani teoriemi snažícími se vysvětlit, jak přesně se to Kristovo vzkříšení onoho nedělního rána stalo. Ale naší společnou radostí, naší jistotou, pokojem, nadějí, láskou, vírou, vlastní spoluodpovědností za ty druhé, kterou na sebe bereme - a kterým se přece nelze naučit, ani se k nim donutit - takto stáváme se my lidé Jeho apoštoly, Jeho učedníky a učednicemi, Jeho anděly. Takto nás náš vzkříšený Pán povolává.
Tento důkaz nad důkazy, důkaz na nás samých, píše apoštol Pavel, děje se i tady, ve vašem sboru. Děje se v každém Kristově sboru. Z moci toho Vzkříšeného. Skrze naše vlastní životní cesty, proměňované setkáním, setkáváním s Ním. Protože i kvůli nám, pro nás, Kristus vstal z mrtvých. Aby vstal i ve všech ostatních. Amen.
Bože náš, nikdy jsme nebyli, nejsme a nebudeme opuštěni. Tobě lhostejní a Tebou zavržení. Vždyť toho Jediného, kterého jsi kvůli nám opustil, jsi třetího dne vzkřísil. Abychom všichni povstali spolu s Ním. Jistotou, že ve tvé lásce zůstáváme a zůstaneme všichni. Navěky. Amen
