Dovolte mi, možná překvapivou, ale zásadní otázku: je správné, abychom vůbec „slavili“ výročí nějaké církevní budovy? Máme připomínat historii tohoto domu, když sám Ježíš říkal: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale já nemám, kde bych hlavu složil.“? A když učedníci stáli před chrámem a kochali se jeho nádherou, on jim pověděl: „Nezůstane tady kámen na kameni.“
Nejde o chrámy postavené lidskýma rukama, v nich Bůh stejně nebydlí. Jde o chrám lidského srdce. Nejde o domy, nýbrž o účel, který buďto plní nebo neplní. I krásný dům může „zabloudit“. Proto, když už jsme se sešli, kvůli výročí evangelické modlitebny v Hronově, vzpomínejme na její „cesty“ s pokorou.
130 let – to není tolik, jako stáří pyramid, ale přesto už je to nějaký věk. Jsme starší než gymnázium v Náchodě, než Základní škola v Hronově, než Jiráskovo divadlo. Přežili jsme mnohé instituce a spolky, sekretariáty a úřady. Nikdy by mne nenapadlo, že přežijeme v Hronově prodejnu knih. Vida! Leč smutné prvenství!
Před 130 lety dostal tento dům do vínku, ještě před stavbou, tak trochu hořké předznamenání. Připomíná rozdělení křesťanů – v jedné zemi, v jednom městě – celá staletí se nemohli snést pod jednou kazatelnou, na jednom hřbitově, a tak naši předkové vybudovali za městem hřbitov a modlitebnu. Na periferii, pod Chocholoušem, kde nestálo nic, než nové nádraží, cihelna a - modlitebna. Dnes už jsme ze všech stran obklopeni zástavbou, ale přesto zůstáváme jakoby „na okraji“ společnosti. Ne vždy to však bylo vlastní volbou. Avšak co se změnilo, je to, že mezi křesťany různých církví vládne víc a víc láska a porozumění; dnes už se zde pravidelně scházíme k společným ekumenickým shromážděním – o tom se našim předkům ani nesnilo!
Z jakých pohnutek lidé stavějí kostely, modlitebny? Někdy, přiznejme poctivě, v tom bývá i furiantství, touha postavit si pomník. Každá vesnice na Broumovsku má vlastní kostel, ale přitom po pár letech … kostel stojí, ale víra se neudrží. O 4 kilometry dál, v Rokytníku, máme také evangelický kostel, postavený pouhé 2 roky po naší modlitebně. Čím to, že tenhle dům stále žije, a jiné přežily své návštěvníky? I v Hronově měli evangelíci smělé plány, nemělo zůstat jen u modlitebny, měl tu stát ještě krásný, velký kostel. Ale přišla krize, válka, měnová reforma …
Přesto se původní záměr stavitelů splnit podařilo – aby tu stál dům, kde se bude kázat Boží slovo, kde bude znít radostná zvěst o Ježíši Kristu, jeho smrti z lásky k lidem, a o jeho vzkříšení z mrtvých. Tahle dobrá zpráva i v 21. století stále shromažďuje lidi, aby zasedli kolem stolu, lámali chléb a pili víno.
Někdy se tak dívám po lavicích, ve kterých právě sedíte, a říkám si: kolik asi lidí sem přineslo své děti ke křtu, aby za ně poděkovali Bohu? Kolik zamilovaných si zde slibovalo lásku a věrnost? Kolik velkých slibů zde zaznělo, a které se naplnily? Kolik lidí bylo z tohoto domu vypraveno na poslední cestu? Jaké myšlenky se honily hlavou účastníkům bohoslužeb v tomto sále? Našli zde milost, naději a odpuštění? Prožili zde pokání, lítost nad svými hříchy a nový začátek? Kolik životních cest ovlivnila zdejší kázání? Kolik bezdomovců zaklepalo na dveře?
A také někdy tak ležím v noci, nemůžu spát, a přemýšlím o osudech obyvatel fary. Vzpomínám na stařičkého faráře Josefa Šáru, který modlitebnu postavil a dočkal se nevděku vlastních oveček, Hostovský o tom píše. Vzpomínám na jeho kamaráda faráře Šebestu, který si šel zaplavat do Metuje, a do rána bylo po něm. Kolik návštěv dům hostil, jaké rozhovory vyslechly stěny? Jací lidé se zde milovali, třeba i hádali a zase udobřovali? Představuji si i veselé okamžiky – jak malý Mirča Strádal, poté, co rodiče odešli, pozotevírá doširoka všechny dveře a jezdí napříč farou dokola na dětském kole.
Podobné vzpomínky se jistě vážou ke každé staré budově. Co mne ale fascinuje na příbězích tohoto domu, je to, že vždycky zůstal místem, kde se „svobodně“ kázalo Boží slovo. Ať se kolem dělo cokoli, tento dům podivuhodně odolával bouřím času. I když kolem řádila propaganda fašismu či komunismu a přelévaly se vlny nenávisti vůči těm či oněm, tady návštěvník neslyšel slávu na Hitlera či na Stalina. Tady se nespílalo Židům ani Němcům ani Rusům ani Romům. Alespoň mám naději, že tomu tak bylo. A že tomu tak bude i nadále. Že se zde budou příchozí dál modlit a přimlouvat za celý svět a zajímat se o své bližní. Že se zde bude dál kázat Boží slovo padni komu padni. Že se zde bude hrát dobrá hudba, jako dnes. Že zde bude přebývat víra, naděje a láska. A že tady vlastně nikdy nepůjde na prvním místě o tenhle dům, protože … lišky mají doupata, ptáci svá hnízda, ale Syn člověka neměl, kde by hlavu složil. Pro něho je třeba hledat příbytek. V lidském srdci.
A tak – samému Bohu sláva, čest!
