Toto pak říkám, bratři. Ten čas je zkrácen. To co zbývá, aby i ti, kdo mají ženy, byli jako by neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti kdo se radují jako by se neradovali, a ti kdo kupují jako by nevlastnili, a ti kdo užívají svět jako by nevyužívali. Pomíjí totiž podoba tohoto světa. (1K 7,29-31 – vlastní překlad)
Jako by už ani nemělo cenu ještě něco začínat… Na ničem už nelpěte, tento svět pomíjí, všechno bude jinak, nabízí se těm dnešním Pavlovým slovům rozumět. Ale opravdu je apoštol myslel takto? Opravdu se ve svém odhadu zbývajícího času tohoto světa tak zásadně mýlil?
Kvůli blížícímu se konci ženy sice mít, ale zas tak moc se k nim už nevázat, protože brzy bude všechno stejně úplně jinak? Mít je tak, jako bychom je vlastně ani neměli, aby nás jejich ztráta tolik nebolela? Plakat, ale vlastně neplakat, radovat se, ale vlastně se neradovat, kupovat a přitom nevlastnit, jako by už nic nemělo být doopravdy a vážně, jako by všechno, celý náš svět, byl jen jakýsi mizející přelud, který už se ani nevyplatí naplno žít?
Kdo z nás by to takto chtěl? Vždyť vezme-li všechno co nevidět tak jako tak za své, mělo by vůbec ještě smysl něčemu, někomu, opravdu se věnovat? Neměli bychom se té budoucnosti, toho přicházejícího konce času před námi nakonec vlastně spíš bát, než se na něj těšit?
Toto pak říkám, bratři. Ten čas je zkrácen. Tak to tu apoštol Pavel napsal doslova. Ne, aby nás vystrašil, že času je málo a konec, který nám vezme všechno a všechny, se blíží; ne aby nám radil nic už nebrat vážně. Vždyť on nás tu naopak uklidňuje a povzbuzuje!
Jsme zase o kus blíž. Cíli jsme blíž, blíž, než jsme byli tenkrát, když jsme uvěřili. Čas do cíle, do plnosti Kristovy, se krátí. Kristovo evangelium působí, Duch svatý jedná. A my nestojíme na místě. Kristova plnost v nás roste. Takový je tento čas. I tento náš čas je přece časem Kristovým!
Ještě ale přece jen - něco ujít zbývá. Nedošli jsme ještě, nejsme ještě u cíle. Ani vy, ani já.
To co zbývá, aby i ti, kdo mají ženy, byli jako by neměli… Sestry a bratři, apoštol nevyzývá k opouštění našich žen, a už vůbec ne k vytváření lehkovážných vztahů bez budoucnosti. Naopak. Vždyť Kristovo evangelium napravuje všechno pokřivené, námi lidmi pokřivené. A toto, píše apoštol Pavel, toto bezpochyby ještě zbývá: z ženy - mužova majetku, musí se ještě žena stát tím, čím od počátku stvoření je – muži rovnocennou! Žena ne už jako majetek muže, ale jako majetek Krista, pod Jeho ochranou a péčí! – A to napsal křesťan Pavel už ve starověku!
Všechny, úplně všechny naše činnosti a vztahy jednoho dne prostoupí Kristus. To je přece tím cílem, k němuž všichni jdeme. I naše manželství. A toto přece ještě opravdu zbývá. Protože v Kristových očích není žena majetkem muže, je majetkem Božím, Pánu Bohu patřící. Tak jako muž. A tak: To co zbývá, aby i ti, kdo mají ženy, byli jako by neměli… Protože nikoho, nikoho z lidí přece nelze mít, vlastnit. Všichni patříme Kristu. Muži, ženy i děti.
A ti, kdo pláčou, jako by neplakali… Ano, i dnes je proč plakat. Důvody k pláči zůstávají. Často i přibývají. Tragédie, nemoci, umírání, války, pronásledování, mučení, a naše lidská lhostejnost k tomu všemu… A je ještě mnoho věcí a skutečností mezi námi, které na náš oprávněný pláč teprve čekají. Tolik vlastních chyb, bolestí, průšvihů, které jsme ještě nenahlédli, nad kterými musíme my lidé ještě zaplakat, abychom s tím vším konečně začali něco dělat. Ano, i náš pláč musí se nejdřív stát pláčem plným, pláčem Kristovým - aby pak už žádného pláče nebylo. To je přece náš cíl, naše jistota, kterou v Kristu Ježíši máme. Sem nás přece náš Pán vede, píše apoštol.
Vždyť ani naše radost není, nemůže být, ještě úplná. Ještě nejsme všichni. Mnoho a mnoho vězňů sebe samých, svého vlastního strachu. Mnoho a mnoho těch, kteří právě teď trpí a strádají jen proto, že my ostatní jsme sobečtí a slepí… Nelze se ještě radovat plně a zcela, když tolik lidí stále ještě pláče, když právě i dnes se našim bližním dějí takové věci, které se jim dějí.
A také ne všechno, co nám dnes radost činí, je skutečně radosti-hodné. Je ještě tolik radostí sobeckých, zlých, nepravých. I v nás. Vždyť radovat se z toho, že my se teď máme dobře, ještě vůbec nemusí být radostí pravou a správnou. A tak i v nás musí radost Kristova teprve zavládnout. A ti, kdo se radují, jako by se neradovali…
A změnit náš vztah k majetku, k penězům, k vlastnictví, ke světu, ke stvoření, které přece nepatří nám, ani budoucím generacím, ale Pánu Bohu. I tato proměna, píše apoštol Pavel, je přece ještě před námi. A ti kdo kupují jako by nevlastnili, a ti kdo užívají svět jako by nevyužívali…
Sestry a bratři, ne svět, to podoba světa pomíjí. Podoba světa se mění. Protože evangelium Kristovo působí. V nás a tím nutně i skrze nás. Toto má apoštol Pavel na mysli. Svět nebude a nemá být zničen. Zůstává dobrým dílem Božím. Má však být proměněn. Láskou Kristovou. Láskou, která i v nás a mezi námi rozhodla se působit. Takto se projevuje a projeví moc evangelia. Takový je tento čas, čas, který se krátí, protože naplňuje.
Jsme v čase proměny. Proměny, které je každému z nás třeba, proměny, která je nám samým i světu okolo nás k dobrému. Proměny evangeliem, jeho mocí, Duchem svatým, ne naší tvrdostí, neústupností, přesvědčením, že jsme to my, kdo víme, kudy a kam jít!
Ještě nejsme u cíle. A ani naše žití není ještě službou Pánu Bohu a našim bližním tak, jak v Kristu Ježíši všichni sloužit smíme.
Nemilovat tento svět, a přitom ho milovat jako objevené stvoření Boží. Užívat tento svět, ale užívat jej jako Pánu Bohu odpovědní správci, jako ti, kterým leží na srdci jeho budoucnost. Podílet se na proměně světa – naši vlastní proměnou, naší vlastní podobností Kristu, do níž každého z nás Pán Bůh svým svatým Duchem vede. Tím teprve naplníme tu pravou a Bohem od samého počátku zamýšlenou podobu tohoto světa.
Ani teď nestojíme na místě. Ani my, a proto ani tento svět. A nevracíme se zpátky, i když se nám to může často i zdát. Ale nejsou to exploze. Ani ohromující zázraky. Je to spíš proměna. Postupná vnitřní proměna našich srdcí, která se s každým z nás den po dni děje. Proměna do synů a dcer Božích, Pánem Bohem bez zásluh přijatých, a proto také svobodných: od sebe samých, od našich vlastních představ, mustrů a ideologií, kterými se navzájem vězníme.
I my služebníci Boží - světu a všem v něm. K naší společné proměně. Mocí evangelia, které přijalo i nás. Ne my je. Služebníci Boží v Kristu a do Krista. Amen.
