Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,13-16)
Musela to být tenkrát okolo Pána Ježíše velká mela. Na jedné straně rodiče s dětmi v náručí chtějící dostat se k Ježíšovi na dotyk, a proti nim učedníci, kteří jim v tom brání. Strkání, výkřiky, ostrá slova, výčitky…
Nedivím se učedníkům, že těm rodičům bránili. Jejich děti přece nebyly nijak nemocné. Takovým by samozřejmě nebránili. Naopak, oni sami by je ke svému Mistru dovedli. Přednostně. Ale těmhle dětem přece nic nechybělo! Nešlo jim o život. Ani o zdraví…
Kdyby ty děti už alespoň chápaly, kdo že by se jich teď měl dotknout, smysl by to pro ně snad i mělo, ale takhle malé… Ne, není přece možné Pána donekonečna vyrušovat takovýmito nepodstatnostmi, pověrečnými nesmysly. Je snad Ježíš nějaký kouzelný dědeček? Copak o to tu jde? O nějaké kouzelné dotýkání?
Neblázněte. Neobtěžujte ho s tím. Samozřejmě že Pánu jde i o vaše děti. Stejně tak mu ale jde o celou naši zemi, o nastolení Božího království, Božího zákona, svobodu našeho lidu, celého světa a všech lidí v něm… Tak, prosíme, prosíme, mějte pochopení. Buďte rozumní a nezdržujte ho, nechtějte po něm takováto gesta!
Jenže na druhé straně - i já jsem rodič. A přemýšlím-li o tom, z jakého důvodu ti rodiče k Pánu Ježíši své děti přinášeli, nemohu říci nic jiného než to, že dobře rozumím i jim. I já toužím po tom, aby mé děti mohly být od začátku našemu Pánu blízko. Aby i takhle malých se jich už dotýkal. I já věřím, že právě u něho je život, spása, radost i veškerý smysl všeho, do čeho se mé děti ve svém životě pustí.
I já bych tam tedy se svými dětmi stál, v důvěře, že i o mé malé děti našemu Pánu jde, že i kvůli mým malým dětem Ježíš mezi nás znovu a znovu přichází. A byl bych naštvaný, že mě teď k němu s nimi pustit nechtějí. Vždyť jen dotyk, pouhý tvůj dotyk, Pane, stačí, a mé děti budou požehnány…
Kdo z nich měl tedy pravdu? Kdo chápal Pána Ježíše a jeho milost lépe? My rodiče toužící ve víře po Jeho dotyku pro naše malé děti? Nebo my učedníci, bránící ve víře svého Mistra před zbytečnostmi, před ztrácením času prázdnými gesty?
Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží…“
Odpověď se zdá být jasná. Vždyť čím jiným by tahle věta mohla být, než Ježíšovou výčitkou - svým učedníkům? To oni těm k němu přicházejícím rodičům přece bránili…
Ale pozor! Pán Ježíš neřekl: nechte ty rodiče s dětmi přicházet ke mně… On řekl: Nechte děti přicházet ke mně…
A už vůbec tu není psáno, že by tato svá slova měl říkat právě a jen svým učedníkům… Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží…“
Sestry a bratři, nejen svým učedníkům, ale také - těm k němu přicházejícím rodičům. Oběma stranám to Pán Ježíš řekl. Nebraňte jim. Ani vy, moji učedníci, ale ani vy, rodiče. Nikdo z vás nestávejte se dětem překážkou v jejich přicházení ke mně. Nikdo z vás jim v té cestě ke mně nebraňte. Protože já o ně stojím.
Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží…
Sestry a bratři, tak kdo - kdo všechno - těmi dětmi v Pánových očích je? A kdo z nás už došel? Kdo z nás má už tu moc dovést ty druhé vedle sebe ke spáse, k Bohu, ke Kristu? Kdo z nás už má tu moc dojít ke Kristu byť i jen sám? Kdo z nás není už dítětem, ale dospělým, ve víře dospělým?
Učedníci? My, věřící rodiče a prarodiče svých dětí? Faráři? Presbyteři? Svatí?… Nejsme snad všichni jen dětmi, dětmi, které musí náš Otec nebeský vést, táhnout, denně zachraňovat a mnoho a mnoho učit, abychom do Jeho království došli?
Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží… I učedníci, i rodiče, i jejich malé ratolesti, ale i ty větší, i ty dávno již plnoleté, i ty s vlasy bílými jak sníh a o holích chodící, i ty na posteli již jen ležící s posledním výdechem na jazyku. Muži i ženy, pokřtění i nepokřtění, ti v něho už věřící i ti ještě nevěřící. Všichni, úplně všichni - dětmi… Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.
I s tebou, člověče, Pán Bůh je. I o tobě ví všechno, úplně všechno. Zná každou tvou chybu, každý tvůj faul, každé tvé ublížení. Celý čas s tebou jde. Protože i tebe má rád. A ty nejsi dítětem náhody. Nejsi jen dítětem svých rodičů. I ty dítětem Jeho, dítětem Božím! Dítětem, které má vědět, komu patří, aby vždycky mohlo být klidné a nemuselo se už bát. Ani o sebe, ani o ty druhé.
Takto ty druhé vedle vás vidět, takto s nimi počítat – jako s mými dětmi. Ale i sebe samé tak vidět, vidět se jako stále ještě nedospělé a nehotové děti, říká Pán Ježíš - to znamená nebránit dětem ke mně přicházet! Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.
I my - Božími dětmi. Bez ohledu na to, co všechno se nám podařilo nebo nepodařilo, podaří nebo nepodaří. On s námi. Navždycky. Protože Jeho dětmi jsme. V Kristu Ježíši.
Nechme děti k Pánu Ježíši přicházet. Nechme je objevovat, jaký náš Pán a Bůh je. Vždyť Jeho láska se děje. Stále. Každému z nás. V Kristu Ježíši, našem Pánu a Spasiteli. Amen.
