„Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných před řevem a vlnobitím moře. Lidé budou omdlévat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět; neboť mocnosti nebes se zatřesou. A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“ A řekl jim podobenství: „Podívejte se na fíkovník a na všechny ostatní stromy. Když vidíte, že již vypučely, sami víte, že léto je již blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko Boží království. Amen, pravím vám, že určitě nepomine ono pokolení, dokud se toto všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou.“ (Lk 21,25-33 ČSP)
Každá doba jednoho dne pomine. I ta naše. A to dnes moderní a samozřejmé stane se jednoho dne starým. A nová doba nastoupí, překoná tu starou - aby i ona byla o to rychleji překonána. Neplatí to stejné i o království Božím? Není i království Boží jen jednou z mnoha takových dob? Dobou pro mnohé dávno už zastaralou a překonanou?
Otázali se ho: „Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to začne dít?“ (Lk 21,7)
Jako když poutník, dlouhé roky na cestě do vysněné země, konečně nahlédne, že je - ztracen. Jako když vědec, všemi uznávaná a citovaná kapacita, konečně pochopí, že je – dočista slepý. Jako když neohrožený a nikým nezkorumpovatelný bojovník proti zlu konečně zjistí, že to zlé, proti němuž celý život bojoval, do světa vstupuje - právě i skrze něj.
Takto, odpověděl tu Pán Ježíš učedníkům, takto království Boží přichází. Otřesem. Zvikláním. Zmatením. Zrelativizováním. Ne toho okolo vás. Vás. Právě vás samých! Boží láska, která vámi otřese a zpochybní všechno, na čem jste doposud stavěli a stáli. Abyste ne už na tu svou, ale na tu Jeho, Boží, moudrost spoléhali.
Proto k nám Pán Bůh poslal svého Syna. Aby Jeho láska otřásla každým vězněm své vlastní doby, každým vězněm sebe sama. Abychom se všichni spolu jednoho dne sešli ve společenství, které Boží vládu, Boží lásku a zachraňování hledá. Které Pánu Bohu za druhé děkuje a prosí.
I tato doba, ať si o ní myslíme cokoli, je časem Božího kralování, časem Syna člověka přicházejícího v oblaku s mocnostmi nebeskými. Vždyť i námi, tímto svým maličkým společenstvím v Kristu Ježíši, Pán Bůh činí svá znamení. I my smíme k Jeho kralování ukazovat! Svou vírou, spoléháním na Něho, svým stavěním ne už na sobě, ani na hodnotách vynášených tou kterou dobou, ale vždycky a jen na Něm, na Jeho mocném slově.
Izrael, lid Hospodinův, všechny církve Kristovy – to jsou ty mocnosti nebes! Nebeská znamení k otřesu všech našich falešných nadějí, zbytečných strachů, pomýlených očekávání, upachtěných dřin nevedoucím nikam, k žádnému cíli... Izrael, lid Hospodinův, všechny církve Kristovy. Nebeská znamení k víře, k proměně úplně každé naší doby v dobu Božího kralování, v dobu Kristova pokoje uprostřed nás.
Takto, říká Pán Ježíš, se k vám Boží království blíží! Takto je přímo uprostřed vás. Vládne při vašich bohoslužbách, při vašem vyznávání víry i vlastních hříchů, při vašich modlitbách, při každém vašem poctivém hledání mého slova, mé Pravdy. Z milosti Boží, ve mně, vládne uprostřed vás. Aby se i díky vašemu přispění a svědectví šířilo, a každý člověk se jednoho dne postavil na tom, že ne on, ne vy, ale Pán Bůh je tu králem. Nic a nikdo jiný. A že ne vy ke království Božímu, ale samo Boží království přichází k vám. V úplně každé vaší době. Takto laskavý a milostivý můj Otec je.
Lidé víry, společenství, které navzdory všem svým vášním, vší své rozumnosti, všemu svému strachu vyznává a hledá – svého Pána. Společenství, v němž to staré pomíjí. Strom, který už pučí, aby i on své ovoce vydal. Ne z moci své. Aby svou víru, naději a lásku, nakonec v Kristu Ježíši vydal a přinesl i ten úplně nejposlednější z nás.
