Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2Kor 4,3-6)
Proto, píše apoštol, nejsme schopni přijmout a spatřit Krista a radovat se z Jeho evangelia. Protože svůj vlastní rozum, svou rozumnost a schopnosti učinili jsme my lidé tím úplně nejvyšším.
Ne že by si snad měly lidský rozum a věda s vírou navzájem protiřečit. Nic takového tu apoštol netvrdí. Vždyť dobře a správně přemýšlet, poctivě pracovat, být druhým lidem i světu prospěšní, to můžeme od začátku všichni. Tolik, tolik toho my lidé už umíme a dokážeme, jedno, jsme-li věřící nebo nevěřící.
Jenže právě tím, že tohle všechno umíme a dokážeme, že naše myšlenky jsou logické, že naše vědecké poznání se mílovými kroky posouvá kupředu – právě tím nás naše mysl a myšlení oslepuje a zavádí!
Svou vlastní mysl, své lidské myšlení, své vlastní výkony učinili jsme my lidé tím úplně nejvyšším. Jako by nad ně už nic většího nebylo. Jako by pravda měla být jen to, co my už známe a chápeme, co my a náš rozum, naše rozumnost, za pravdu uzná a prokáže. Ano, i bůh, je-li tedy vůbec nějaký, musí, musí být přece takto rozumný…
Sestry a bratři, o tomto problému tu apoštol píše. O problému, který i my tak dobře známe. I naše mysl a srdce přece takové bývají. I my zajati a zaslepeni sebou samými, svými vlastními povinnostmi, svým rozumem, představami, výkony, vášněmi. Dokud Pán Bůh nepřijde a nevstoupí do nich svým světlem. A my pak v téhle milosti spolu s ostatními věřícími vyznáváme, že ne my lidé, Hospodin je Bohem a jiného boha kromě něho není.
Právě proto jsme dnes v našem prvním čtení četli ona slova z knihy proroka Izajáše. Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven… k tomu tu Hospodin proroka Izajáše vysílal. A na první poslech se to zdá být až šílené, nemožné. Copak tohle by mohl náš Pán a Bůh pro někoho ze svých dětí chtít? Abychom očima neviděli, ušima neslyšeli, srdcem nepochopili, neobrátili se a nebyli uzdraveni?
Jenže co když ano? Co když právě tohle naše ohluchnutí a zaslepení, nepochopení, neobrácení a neuzdravení se opravdu je tou Jeho záchranou, která se i s námi z milosti Boží děje, je příchodem světla evangelia, Kristovy slávy k nám? Co když právě tímto tak zvláštním Izajášovým vysláním má se i nám znovu ukázat, že žádný náš lidský výkon, žádný náš cit, vidění, slyšení, nic z toho není s to rozsvítit v nás a v našich srdcích to Jeho, Boží, světlo? Že ne v nás a v našich výkonech, byť jsou jakkoli skvělé a velké, ale jen a pouze v Něm, v Jeho ruce, v Jeho milosti je naše záchrana? Že jen v Jeho Pravdě můžeme být teprve pravdiví? I ti nejlepší z nás, vědci, učenci a filosofové, všichni věřící i nevěřící!
Toto moci si uvědomit, na toto moci přijít, toto už si o sobě dokázat přiznat – není právě to onou záchranou, o kterou tu jde, úkolem, k němuž Hospodin Izajáše svým svatým Duchem vysílá a zve? My přece nemáme na to k Němu, do Jeho království, do Života s Ním ze svých sil dojít!
Ano, i naši mysl učinil Hospodin takto slepou. Abychom už na ní a na sobě nestavěli. A proto přišel náš Král a Spasitel jinak, úplně jinak, než jak bychom to všichni čekali. Abychom konečně pochopili, že my tu pány nejsme, že my opravdu všechno nevíme a ani vědět nemůžeme. Že skutečnost je širší, mnohem širší, než jak ji dokážeme svou omezenou myslí uchopit a poznat!
Každému z nás lidí je třeba takovéhoto obracení. Pochopit, že bez Boží přítomnosti, bez Kristovy pomoci a záchrany, budou i ty nejlepší naše myšlenky, i ta nejlepší naše práce, stále jen tmou.
O tom tu apoštol Pavel svým korintským sestrám a bratřím píše! Aby už nikdo z nás nestavěl na tom, co neobstojí a obstát ani nemůže: na svých vlastních výkonech a zásluhách, které nás, navzdory všemu tomu dobrému, co přinášejí, znovu a znovu zavádějí, ohlušují a oslepují. Abychom všichni mohli stavět dobře: na Jeho výkonech a zásluhách; na Jeho rozumnosti, která se nám všem odhaluje v Kristu, v Jeho slovech, v Jeho utrpení a oběti za nás, v Jeho pokoře a lásce. Protože teprve ty nás skutečně orientují, teprve ty vnášejí do tohoto světa světlo. Opravdové světlo.
Víra v Hospodina, jediného Boha všech, všeho, co jest. Víra a naděje v Boha, jak ho poznáváme v Kristu. V Boha, který na nikoho z nás nezapomíná a nezapomene, který se ve svém Synu Kristu Ježíši rozhodl dovést do své spásy úplně, úplně všechny. On je tím světlem Božím, které i my jsme voláni nést a do světa vnášet. Naší vírou v Něho. Tak jako prorok Izajáš.
Víra není nepřemýšlením, není rezignací na naši práci a na náš rozum. Jenže ani ta nejlepší naše práce, ani to nejlogičtější a nejvědečtější naše myšlení, světlem ještě nejsou. Tím je až práce a myšlení „pokorné“. Naše myšlení a práce, při nichž máme na paměti a nezapomínáme už na svou slepotu, hluchotu a nedostatečnost. Při nichž se znovu a znovu ptáme, zpochybňujeme se, hledáme a poměřujeme se ne už sami sebou, ale pohledem, rozumem, vůlí a láskou nejvyšší, Kristovou, Boží.
Sestry a bratři, naše víra, ta je tou službou, ke které i nás náš Pán a Bůh povolává. Sloužit světu světlem, které není naše, které nepatří nám, ale i nás osvěcuje. Ve všem našem přemýšlení, pracování a rozumění - sloužit světu naší pokorou, tichostí a nadějí před Hospodinem. Amen.
