Jeho rodiče chodili každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Také když mu bylo dvanáct, vystupovali tam, jak bylo o svátku zvykem, a když se naplnily dny a oni se vraceli, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě a jeho rodiče to nepoznali. Protože se domnívali, že je mezi ostatními poutníky, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. A když ho nenalezli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. A stalo se po třech dnech, že ho našli: v chrámu sedícího uprostřed učitelů, jak jim naslouchá a jich se ptá. Všichni, kteří ho slyšeli, byli u vytržení nad jeho rozuměním a odpověďmi, a když ho viděli, zděsili se. A jeho matka mu řekla: Dítě, proč jsi nám to učinil? Hle, tvůj otec i já jsme se trápili a hledali tě. A řekl jim: Proč že jste mě hledali? Nevěděli jste, že v těch otce mého já musím být? A oni nerozuměli té řeči, kterou jim mluvil. A sestoupil s nimi a šel do Nazareta a byl jim poddán. A jeho matka zachovávala všechny ty řeči ve svém srdci. A Ježíš rostl moudrostí, věkem a milostí Boží u Boha i lidí. (Lk 2,41-52 – vlastní překlad)
Nebáli se o něho. Jenže s přibývajícími hodinami, když o něm nikdo z těch, s nimiž šli, nevěděl, obavy narůstaly. Že s nimi opravdu není, jim došlo na místě, kde měli přenocovat. Nikdo ho neviděl. Co všechno se mu mohlo stát. Co všechno se mu možná právě teď děje!
Vůbec té noci nespali. A hned jak to světlo nového dne dovolilo, spěchali zpátky. Třeba někde uklouznul, zakopl, omdlel. Volali. Poutníků se ptali. Nikdo ho neviděl.
A tak došli znovu až do Jeruzaléma. Nevyspalí, unavení, zoufalí, začali se hádat, vyčítat jeden druhému. Oběhli všechna tržiště, všechna místa, která s ním procházeli. Až pak to jednoho z nich napadlo. V chrámu, v chrámu přece ještě nebyli!
Jaká úleva, když ho tam, sedícího uprostřed učenců a diskutujícího s nimi, spatřili. Ale také naštvání, vztek a zlost. Vůbec s nimi nešel! Neposlechl je. Ani se snad nezvedl! A jako by se nic nestalo, mluví si dál!
Josef měl co dělat, aby se udržel. Mluvit musela Marie. Prodrala se zástupem učitelů okolo něho – údiv a zděšení v jejich tvářích chápala jako jejich pohoršení nad synovou drzostí - a s omluvným úsměvem mu před nimi vyčetla: Víš, jak jsme se o tebe s tátou báli? Jak to, že jsi nešel s námi, že jsi nás neposlechl? Místo toho tu obtěžuješ pány učitele. Pojď…
Dvanáctiletý Ježíš se však ještě nezvedl… Proč že jste mě hledali? Nevěděli jste, že v těch otce mého já musím být? Tohle svým rodičům řekl. Teprve pak vstal a konečně s nimi z chrámu vyšel. Vztekem rudý Josef, za ním Marie, pak on…
Ticho. Překvapení. Úžas. Ale i zděšení. Tohle po něm v chrámu zůstalo. Jak rozumné a moudré jeho řeči byly. Jaké skvělé otázky. Jak geniální a přitom naprosto logické jeho odpovědi na ně! Jenže tak mladý. Vždyť je to ještě dítě! Nemohl přece stihnout to vše nastudovat, naučit se to! Kde to tedy vzal?
Sestry a bratři, ale co nám tím chce ten příběh o dvanáctiletém Ježíši v chrámě říci? Že náš Pán byl už ve svých dvanácti letech schopen diskutovat s učenci jako rovný s rovnými? Že – tak jako každý génius něčím takovým trpí – i on v zápalu o věci Boží docela zapomněl na své rodiče a přidělal jim starost? Že dokonce ani nechápal, proč ho jeho rodiče hledali, proč se o něho báli? V něčem už génius, ale v něčem jiném o to více - dítě?
Proč jim to mladý Ježíš udělal? Proč se s nimi nevrátil? Proč dal před svými rodiči přednost učitelům a diskusím s nimi v chrámu?
Jenže co když tohle ještě nejsou ty správné otázky? Takto to přece viděli a prožívali Ježíšovi rodiče. Ale jak to všechno viděl On?
A skutečně s nimi tehdy ty dva dny nebyl? Je Ježíš, Syn Boží, Bůh, s námi jen tehdy, když my ho vidíme? Skutečně musí být Boží Syn buď se svými rodiči na cestě zpět do Nazareta, nebo v chrámu s učiteli?
A sestoupil s nimi a šel do Nazareta a byl jim poddán, tak jsme to četli - až na samém konci. Ale ta věta přece nemusí být jen o tom, co Ježíš udělal pak, když se pro něho vrátili, když si ho sami odvedli…
I předtím s nimi totiž z toho Jeruzaléma sestoupil! Vždycky s nimi sestupoval. Dokonce ještě dříve, než o něm věděli. Ano, i tehdy, když šli Josef a Marie jako maličké děti na svátky do Jeruzaléma poprvé, už tehdy s nimi do Jeruzaléma Ježíš, Syn Boží, vystupoval a sestupoval! Tak jako s námi.
Vždycky s nimi šel. A nejen s nimi. I s těmi učiteli v chrámě. I se všemi ostatními vracejícími se poutníky. I s těmi, kteří se toho roku na pouť do Jeruzaléma vydat nemohli. I s těmi, kteří už se vůbec nikam vydat nemohli. I s těmi, jejichž památka nebyla již na zemi zachována. Se všemi i tehdy Ježíš byl! Těm všem byl i tehdy blízko tak, jako je i dnes blízko nám, nám všem, nejen tady! O tom ten příběh je!
I Ježíš dítě je Boží Syn a Spasitel! A ne On, to my lidé musíme teprve dospět, abychom jej takto viděli a pochopili. O tom náš dnešní příběh mluví. Ne o Jeho nedospělosti, ale o té naší! To my lidé musíme teprve vyrůst a objevit to hlavní, to opravdu podstatné: že On dává nám, proto můžeme vůbec něco mít; že On hledá nás, proto můžeme pak my hledat jeho; že On učí nás a vede, proto pak i my můžeme druhé učit; že každému z nás je blízko. A proto mezi nás přišel, proto se narodil, proto nyní jako dvanáctiletý mluvil v chrámu. Ne proto, aby On se teprve někým stal, ale abychom my mohli se stát těmi, kterými být máme!
Nikoli tedy: Proč to Ježíš svým rodičům udělal, proč s nimi nešel. Ale: Jak to, že jsme ho my lidé, včetně Jeho rodičů, jako Spasitele nepoznali? Jak to, že jsme nepochopili, kým Ježíš od věčnosti je, že každému z nás je blízko, že ne my Jeho, ale On vede nás? Toto jsou ty správné otázky, o něž v tomto příběhu jde!
Proč jej tedy ani jeho vlastní rodiče nenalezli, když i při tom prvním jejich návratu byl s nimi? Proč jej nenalezli ani mezi poutníky a známými, když i s nimi byl?
Protože ani v tom chrámu, v chrámu Božím mezi užaslými učiteli okolo Něho shromážděnými (jako okolo učitele učitelů – taková to byla nápověda…) ho ještě nenalezli! Stále v něm viděli jen svého malého chlapce, své vlastní, nedospělé a ohrožené dítě. Nechápali ještě, že On se těch učitelů neptal proto, že On by nevěděl, ale proto, aby ti učitelé pochopili - že ještě nevědí! Aby dobrými učiteli mohli být. Proto i s nimi Ježíš byl, proto i jich se v tom chrámu ptal a mluvil s nimi. Jenže i ti učitelé v chrámu byli zatím jen užaslí a zděšení zároveň. A úžas a zděšení, to přece ještě není víra.
Nikdo, nikdo tehdy nechápal, kým Ježíš je… ne bude, ale od věčnosti je!
A řekl jim: Proč že jste mě hledali? Proč jste si mysleli, že jsem s vámi nebyl? Proč jste si mysleli, že spolu už nejsme? Proč jste mě museli hledat? Bylo to tím, že jsem s vámi nebyl - nebo to bylo tím, že vy jste mou blízkost, to, jak Já s vámi jsem, neviděli, vidět nedokázali?
Sestry a bratři, proto přece poslal Bůh svého Syna. Aby ne Jeho, ale nás, nás dospělými učinil. Aby nám otevřel oči!
Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen (Lk 9,22), řekl později „dospělý“ Pán Ježíš hned třikrát svým učedníkům.
Tohle musí se s ním stát. Aby i s námi se to stalo. Abychom i my mohli vidět, co On vidí, abychom i my mohli jednat tak, jak On jedná. Protože sami od sebe to nedovedeme… Kvůli našemu vysvobození, našemu vědomí, našemu dospění musí se to s ním stát! Protože sami od sebe jsme jen děti, které se bojí, diví, žasnou a děsí. Ale věřit, věřit nemohou.
A stalo se po třech dnech, že ho nalezli: v chrámu sedícího uprostřed učitelů, jak jim naslouchá a jich se ptá. Po třech dnech jej jeho rodiče našli. Po třech dnech. Tak jako po třech dnech byl Pán Ježíš vzkříšen z mrtvých. To jistě není náhoda!
Myslím, že je to výzva k tomu postavit obě události vedle sebe a uvědomit si, jak moc Jeho život a Jeho slova potřebujeme.
Na začátku byl jen náš údiv, naše zděšení, naše výčitka: Dítě, proč jsi nám to učinil?... Ale po tom všem, co On mezi námi řekl a udělal, po tom všem, co kvůli každému z nás v Jeruzalémě na kříži podstoupil, je výsledkem naše nalezení Jej, naše víra, náš pokoj a naše společné vyznání: Ty jsi, Kriste Ježíši, Pán a Bůh, Spasitel celého světa. Vždyť ne my Tobě, to Ty nám život dáváš…
Pane náš, je to ohromný zázrak a dar, smět už s Tebou počítat a v Tebe naši naději skládat. Prosíme Tě, dej nám tu moc objevovat Tvou přítomnost s námi ve všem, co je před námi, ve všem, co nás i naše blízké čeká. Pane náš Kriste Ježíši, Ty sám vyrůstej v každém z nás, v každém ze svých dětí. Amen
