Vidíte přece vaše povolání, bratři. Že nikoli: mnozí moudří podle těla; nikoli: mnozí mocní; nikoli: mnozí urození. Ale hlouposti světa vyvolil Bůh, aby zahanbil ty moudré. A slabosti světa vyvolil Bůh, aby zahanbil ty silné. A neurozenosti světa a pohrdání vyvolil Bůh, ty nejsoucí, aby ty jsoucí obrátil v nic. Aby se žádné tělo před Bohem nechlubilo. Z něho však jste v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, aby, tak, jak je psáno: Chlubící se ať se chlubí v Pánu. (1 K 1, 26-31 – vlastní překlad)
Ani lidská moudrost. Ani moc a vliv. Ani důstojnost a urozenost. Pán Bůh si nás vybírá jinak, jinak než podle toho, jsme-li chytří, úspěšní nebo urození, píše tu apoštol Pavel.
Sestry a bratři, jak tedy? Podle čeho si i nás Pán Bůh vybral? Co pomohlo tomu, že i my směli jsme se stát Jeho lidem, lidem Kristovým, křesťany?
Zdá se totiž, jako by apoštol i tak Boží vyvolení zdůvodňoval korintským sociálním složením jejich sboru. Tak těmto jeho slovům většina vykladačů rozumí a podle toho je i překládá. Pohleďte bratři, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených… Takhle doslova zní náš Český ekumenický překlad. Jako by si náš Pán natruc, naschvál, vybral ze všech lidí právě ty nemoudré, právě ty bezmocné a neurozené. (Jakási Boží pozitivní diskriminace, mohli bychom snad dnešním slovníkem říci.)
Je tomu ale skutečně tak? Protože jestli ano, jestli si Pán Bůh svůj lid skutečně vybírá takto, pak by tu – kromě toho, že by to na nás všechny, kdo jsme tady, vrhlo docela zajímavé světlo – pak by tu přece lidská moudrost, vliv, společenská moc a urozenost rozhodovaly i nadále! Jenom obráceně. Výhodu, zásluhu, by teď před Pánem Bohem neměli už ti lidsky moudří, mocní a urození, ale – teď přesně obráceně – ti, kteří moudrost, moc, vliv a urozenost naopak nemají!
Jako u státních převratů a revolucí, kdy se během chvíle z doteď vyvolených pánů stanou sluhové a poddaní, a z poddaných a sluhů naopak noví páni. Takto ale ta apoštolova slova určitě vykládat nemůžeme. Protože ani naše sociální postavení, ani naše inteligence, moc, majetek – ať už to vše máme nebo naopak nemáme – nic z toho z nás Boží lid neudělá! Z jiného, z jiného důvodu byli jste Pánem Bohem povoláni, píše tu Pavel.
Vy sami jste se změnili. Vy sami jste se obrátili! Každý z nás směl objevit to, co jsme dříve neviděli: svou vlastní pošetilost a hloupost! Své omyly a chyby, o nichž jste předtím nevěděli! Svá pošetilá spoléhání, doufání, vkládání se do rukou, které vás udržet nemohly a nemohou. Vidění, které nebylo viděním, ale slepotou. Mluvení, které nepřivádělo, ale odvádělo a zavádělo. Toto směli jsme přece, bratři – bratři a sestry, z milosti Kristovy – my všichni objevit.
Vždyť: kdo z vás by dnes o sobě řekl, že je moudrý? Kdo z vás by se dnes před ostatními chlubil svou mocí a urozeností, byť by v očích světa tím mocným a urozeným třeba i byl?
Co všechno jsme si dříve o sobě mysleli, a dnes, dnes bychom se styděli o tom byť i jen na maličkou chvíli zauvažovat!
Tito jsou přece ti moudří, doopravdy moudří: ti už zahanbení, stydící se už za svou pošetilost a hloupost, v níž si mysleli, že tím, oč v životě jde, je moc, společenský úspěch, majetek, štěstí, že oni už přece vědí, co dobré je a co není.
A těmi silnými, skutečně silnými - nejsou jimi právě ti, kteří už si přiznali - svou vlastní slabost? Protože silným, skutečně silným, není ten, kdo o své slabosti neví, ale ten, kdo už se svou slabostí neřídí, kdo se jí nedá ovládat - protože o ní už ví!
Hanba a stydění se – toto jsou projevy skutečné moudrosti a skutečné síly! Hanba a stydění se, protože ono je zač se stydět. Toto, píše apoštol, je moudrost a síla. Moudrost a síla z milosti Kristovy, Boží, které opravdu svítí a mluví!
Ale hlouposti světa vyvolil Bůh, aby zahanbil - ty moudré. A slabosti světa vyvolil Bůh, aby zahanbil - ty silné. A neurozenosti světa a pohrdání vyvolil Bůh, ty nejsoucí, aby ty jsoucí obrátil v nic. Aby se žádné tělo před Bohem nechlubilo.
Každá z událostí našich lidských životů nese v sobě víc, mnohem víc, než jsme s to zatím vnímat, vědět, pochopit. To, co se nám podařilo, ale i to, co se nám nepovedlo, co jsme zkazili a čím jsme sobě i druhým ublížili, do toho všeho náš Pán a Bůh ve své lásce a milosti vstupuje, v tom všem s námi jde. Aby i skrze to k nám promluvil, posunul a otevřel nás tím.
Ano, i naše hlouposti, slabosti, neurozenosti a pohrdání Pán Bůh vyvolil a ve své milosti do nich vstoupil. I když za nic nestály. I když by bezpochyby bylo lepší, kdyby vůbec nebyly. Ale On i do nich vstoupil. Aby i v nich k nám mluvil. A my je jako hlouposti, slabosti a chyby odhalili. A styděli se za ně.
Takhle, takhle nás, sestry a bratři, Pán Bůh vede. A není to Jeho rozmar. Je to proto, že skrze to dobré, silné a rozumné v nás samých – bychom nikdo z nás daleko nedošli… A už vůbec ne tam, kam z Jeho milosti dojít máme… Protože tak málo je v nás dobrého, silného a rozumného.
Proto vede nás náš Pán a Bůh vším, úplně vším. Protože bez této Jeho pomoci nám právě i v našem nevědění, slepotě a hlouposti, bychom se nikdy neobrátili. Nikdy bychom neviděli. Nikdy bychom se nestyděli. Nikdy bychom se nestali moudrými a silnými – v Něm…
Naše vlastní nahlédnutí a vidění tak, jak On, Pravda sama, vidí. Naše synovství a dcerství, naše vzájemá rovnost, naše společenství v Něm, v Kristu Ježíši. Naše ano a ne, které smí být i Jeho ano a Jeho ne. K tomu nás Pán Bůh vyvolil. A k tomu nás den po dni i vede.
A to není a nebude hned. Protože vtrhnout do lidského života a bez ptaní ho naráz celý úplně převrátit, to jde možná u otroků a loutek. Ale u lidí svobodných, u vlastních milovaných dětí, to takhle nejde. Děti samy musí se své svobody chopit, aby byly svobodné. Samy musejí se naučit svobodně jednat, mluvit, vidět a žít. A znovu a znovu vkládat sebe i celý svět do té jediné ruky, ruky nejvyšší. A to opravdu není hned…
Otče náš nebeský, děkujeme za tu ohromnou trpělivost, kterou s každým z nás máš. Prosíme, zbavuj nás pýchy a chlubení se čímkoli jiným než tvou přítomností s námi. Amen
