Když tam byl v těch dnech opět veliký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Jsem hluboce pohnut nad zástupem, protože již tři dny zůstávají se mnou a nemají co jíst. A propustím-li je hladové domů, zemdlí na cestě; a někteří z nich přišli zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by někdo mohl zde v pustině získat tolik chleba, aby nasytil tyto lidi?“ Ptal se jich: „Kolik máte chlebů?“ Oni řekli: „Sedm.“ Nařídil zástupu posadit se na zem. Vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, rozlámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; i předložili je zástupu. Měli i několik rybiček; požehnal je a řekl, aby i tyto předkládali. Pojedli a nasytili se a sebrali toho, co přebývalo, sedm košů úlomků. Těch, kteří jedli, bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. (Mk 8,1-9 ČSP)
Celých sedm košů. Tolik toho z téhle, druhé už takto velké, Ježíšovy hostiny zbylo. A ani tady to nebyla náhoda, že zrovna sedm. Vždyť právě sedm desítek národů, jak nám svědčí Písmo, po potopě z Noeho synů po celém světě vzniklo. Sedm košů nasbíraných úlomků tedy jako Ježíšova potrava pro úplně všechny národy světa.
Ani ty čtyři tisíce lidí nejsou tu jen tak náhodné. Čtyřka jako symbol všech čtyř světových stran. Lidé ze všech koutů světa…I my to tak přece věříme. Kristova starost, jeho sycení, jeho spása netýká se jen nás, ani jen některých, ale všech, úplně celého světa!
Nevíme to, není to tu psáno, komu začali učedníci ten nalámaný chléb rozdávat nejdříve. Možná začali dětmi a pak ženami. Možná je napadlo i losovat, komu z lidí tu trošku jídla dát. A možná nejdřív ani nerozdávali všichni. Na těch sedm chlebů nás přece stačí jen několik, není třeba, abychom rozdávali všichni. Ale poslechli ho. Vzali si od něho ty kousky nalámaného chleba a rozdávali.
Odkud by někdo mohl zde v pustině získat tolik chleba, aby nasytil tyto lidi?... A když se jich ptal: „Kolik máte chlebů?“ Oni řekli: „Sedm.“ Takhle tu jeho učedníci neviděli. Zase počítali jen s tím svým, s tím, co oni sami mají. A na Něho, na Jeho dávání, na Jeho chléb (Pokolikáté už?) zapomněli… Jako i nám se to často stává, že vidíme jenom sebe a to své; a okolo sebe nic než pustinu. Vždyť i my na Jeho dávání a chléb zapomínáme…
Ale poslechli ho. Dali mu to své, těch svých sedm chlebů, aby s tím udělal, co myslí. Z Jeho rukou brali ty kousky, které lámal, a rozdávali. A když se k němu vrátili, zase jim chléb dal. Opět měli s čím jít. Měli co dávat. Všichni. A Pán Ježíš lámal a lámal a dával jim dál… A když od něho, opět s rukama plnýma, vycházeli potřetí, už se možná i smáli… A Pán Ježíš lámal dál. Každý ze zástupu už dostal. Dávali tedy všem podruhé, potřetí, počtvrté!
Ptal se jich: „Kolik máte chlebů?“ Oni řekli: „Sedm.“ Aby si to zapamatovali. Proto se jich ptal! Ne proto, že On by to nevěděl. Ale protože je viděl. Protože viděl, jak stále ještě nevidí. Jak jen s tím svým, se svým chlebem, se svými jen silami počítají. Odkud by někdo mohl - zde v pustině - získat tolik chleba, aby nasytil tyto lidi? Takhle na Něho zapomněli, takhle tu s Ním, s Jeho mocí, nepočítali…
A Pán Ježíš klidně mohl všechny ty muže, ženy a děti postavit do jedné velké řady, aby si sami k němu pro ten chléb chodili, sám jim ho mohl dávat. Jenže On to tak neudělal. On ty nalámané kousky chleba dával jim. Svým učedníkům. Aby oni je předkládali. Aby právě oni pochopili, KDE se ten chléb bere, kolik a pro koho všeho ten Jeho chléb je. Aby Jemu, Jeho dávání, Jeho chlebu věřili. A s tím k těm druhým, do celého světa, vyšli. A vždycky tak měli co druhým dát. I vy Pánem Bohem syceni. I vy Pánu Bohu blízko. Všichni, úplně všichni stejně důstojní. Protože On s námi, On každému z nás svůj chléb dává…
Sestry a bratři, nikdo, nikdo nemáme jen to, co vidíme a o čem už víme. Vždycky, vždycky máme víc. V Něm. Všichni… A naše úroda nikdy není jen úrodou naší. A není jen úrodou pro nás… A nemít zrovna co do úst neznamená být Bohem zapomenut, být opuštěn a nesycen. Neznamená to nemít co druhým dát…
A nezapomeňme, prosím, že ty 4000 lidí, jimž učedníci chléb rozdávali, to ani zdaleka nebyli jen lidé věřící. Mnozí z nich za Ježíšem přišli ze zvědavosti, z touhy teprve ho poznat, na doporučení jiných, protože i jejich rodiny a sousedé šli. Jistě i špehové a informátoři zákonických a saducejských kruhů… Muži, ženy, dospělí i děti. A pokřtěn, pokřtěn z nich tehdy byl jen málokdo. Takovýmto lidem učedníci jeho chléb rozdávali. A Pán Ježíš se na ně za to nezlobil. Naopak. A tolik, tolik toho chleba po jejich nasycení ještě zbylo.
Komu tedy Kristův chléb upřít? Kdo nemá a nesmí Kristův chléb jíst? Komu nesmíme a nemáme takto posloužit? Pamatujme na to při večeřích Páně.
Vždyť i tady: Vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, rozlámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali…
Sestry a bratři, co když tedy ani při ustanovení své svaté večeře nenalámal Pán Ježíš ten chléb jen pro sebe a pro svých dvanáct, ale i pro ostatní, pro všechny – aby to učedníci pochopili?
Spolu dělit se o Jeho, Boží, chléb. Dělit se o něj se všemi a nikomu ho neupírat. Jako On. Takto stávat se mu podobnými. Jeho církví. Jeho vlastním tělem! O to tu přece jde!
Ještě jedna důležitá věc se při tom sycení onoho čtyřtisícihlavého zástupu stala a my ji nesmíme opominout. Teprve jí se totiž ten příběh završuje.
Protože právě tehdy, právě při tom rozdávání Ježíšem lámaných chlebů, to někoho z lidí napadlo: Ježíši, Mistře, máme tu ještě pár malých rybiček. Nechceme si je nechat jen pro sebe. Rozděl nám i je, prosíme. Jako ty chleby.
Nikoho, nikoho o ty rybičky nežádal. Vůbec se jich na ně neptal. Oni ty rybičky předložili sami. Právě tehdy, když všichni jedli Jeho chléb. Aby i ty rybičky mohli jíst všichni. Protože to pochopili. Protože už nemohli a nechtěli myslet jen na sebe.
Měli i několik rybiček; požehnal je – ano, požehnal; protože i jejich rybičky smějí se stát Božím darem, Božím sycením: skrze nás, skrze naši vlastní ochotu rozdělit se - a řekl, aby i tyto předkládali. Pojedli a nasytili se a sebrali toho, co přebývalo, sedm košů úlomků.
Sestry a bratři, tento příběh o Ježíšově nasycení nezlehčuje lidský hlad a nouzi. Lidé hlady umírají. I dnes. A každý z nás, kteří s tím nic neděláme, nese na tom svůj podíl. Tento příběh nám však odhaluje, že tam, kde to, co máme, vložíme do rukou Kristových, aby On lámal a rozděloval, tam je dost pro každého, úplně pro všechny. Tam se lidé dělí a pomáhají si navzájem. Ne z rozkazu. Ale z lásky. Vždyť kdo z nás nepomohl by v nouzi svému vlastnímu dítěti, svému vlastnímu bratru či sestře?
Z milosti Boží je přece dost pro všechny. Nejen jídla, ale všeho, co my lidé k důstojnému životu potřebujeme. A každý z nás má co dát, má oč se s druhými rozdělit. Amen.
