Tu přichází jeho matka a jeho bratři a stojíce venku poslali k němu volajíce ho. Kolem něho seděl zástup. Říkají mu: „Hle, tvá matka a tvoji bratři tě venku hledají.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mk 3,31-35 – ČSP).
Přišli za ním. Jeho rodina. Ne snad proto, že by ho chtěli zastavit nebo ovlivňovat. Měli ho rádi. Zase se spolu vidět, obejmout se, popovídat si, ujistit se, že je všechno v pořádku. Protože od té doby, co je od rána do noci obklopen davy svých učedníků, na cestách po celé zemi, jako by ho ztratili. Dlouho už ho neviděli.
Matka tuhle rodinnou výpravu za Ježíšem zorganizovala. Ona se tím jejich odloučením trápila nejvíc…
Jenže dostat se i dnes až k němu, do domu, do něhož před chvílí s ostatními vešel, nebylo jen tak. Dům už byl prostě plný. A tak i oni stáli venku. Spolu s mnoha a mnoha dalšími, kteří se už do toho domu nevešli.
Neprodírali se k němu tím davem. Nehořelo to. Požádali jen jednoho z těch u vchodu, ať to Ježíšovi oznámí. Ať mu to, až to půjde a bude k tomu vhodná chvíle, vyřídí. Že tu jsou. Že za ním přišli. Jeho matka i bratři.
Tu přichází jeho matka a jeho bratři a stojíce venku poslali k němu volajíce ho. Kolem něho seděl zástup.
Mezi lidmi se to rozkřiklo hned. V mžiku věděli o Ježíšově rodině všichni. I ti v domě. Mnozí se s nimi jistě i osobně znali. Z Nazaretu do Kafarnaum je to jen nějakých 30 kilometrů.
Říkají mu: „Hle, tvá matka a tvoji bratři tě venku hledají.“ I oni jistí si tím, že Pán Ježíš o své matce a sourozencích neví, že nevidí, nemůže vidět ani nikoho z těch ostatních, které už se do domu nevešli. Proto mu to říkají. Protože Ježíšova matka a bratři jsou, tak jako ti ostatní, kteří se do domu nevešli - venku.
Uvnitř, uvnitř s ním byli jen ti nejbližší, jeho Dvanáct a další jeho učedníci, jistě i pán domu s rodinou, a pak ti, kteří se ještě vešli. Ostatní pak museli být venku. Ti šťastnější z nich možná ještě slyšeli, co se uvnitř děje. Ti ostatní už ne. Protože už se nevešli. Byli venku. Včetně Ježíšovy matky, bratří a sester.
A asi nebudeme daleko od pravdy, když v těch jejich slovech uslyšíme i výčitku. Mistře, nezapomněl jsi při všem tom svém učení a uzdravování na tu, která tě porodila a vychovala? Na své nejbližší? Je to správné, odříznout se takhle od své matky, od své rodiny, od svých blízkých? Tvá vlastní matka, tví vlastní sourozenci, a oni tě musejí hledat, aby se s tebou viděli, musejí stát dokonce venku…
Sestry a bratři, jenže co to vlastně znamená: venku? Kdo všechno je s Pánem Ježíšem uvnitř a kdo je už venku? A kdo to určuje? Kdo stanovuje tu hranici? My? Naše rychlost, pohotovost posadit se na volná ještě místa u stolu? Naše známosti, naše oblíbenost, dovednosti, zásluhy, víra, velikost našich domů?
Není to snad právě a jen On, Pán Bůh, který rozhodne, kdo z nás bude uvnitř a kdo venku?
A co je vlastně vůbec pro Pána Boha venku, vně? Kam už Pán Bůh, Jeho láska a moc, Jeho slovo, nemohou? Koho a kam už Pán Bůh nevidí a vidět nemůže, nechce? O kom z nás lidí neví? O těch, kteří jsou dnes pryč, kteří tu s námi dnes nejsou? O těch, kteří už s námi vůbec nejsou?…
Kdo z nás lidí, co z toho všeho, co je, je „venku“? Je nakonec vlastně vůbec nějaké „venku“?
Písmo svaté, Pán Ježíš sám, ale přece jen o jednom „venku“ mluví. Ti, kteří si stále ještě myslí, že pro Pána Boha existuje nějaké „venku“. Ti jsou ještě venku, totiž mimo, mimo skutečnost. Protože „venku“, „venku“ pro Pána Boha není…
Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Opět jim odpověděl otázkou. Ne snad proto, že by to při všem svém učení zapomněl, že by nevěděl, kdo je jeho matka a jeho bratři. Ale věděli to oni?… A víme to my? Víme, kdo jsou jeho matka a jeho bratři? Co my bychom Pánu Ježíši na tuto Jeho otázku odpověděli? Kdo jsou jeho matka a jeho bratři?
Ti, které On chtěl tu mít! Jím, Jím chtění, stvoření, vedení a milovaní. To jsou Jeho matka a Jeho bratři. Ale i my ostatní. Všichni, úplně všichni uvnitř. V Jeho domě. U Jeho stolu. Na Jeho hostině. Protože On, On nás tu chtěl a chce mít.
Jako by sedět u stolu s jedněmi a mluvit k nim muselo hned znamenat nesedět, nebýt a nemluvit k těm ostatním. Jako by přijmout jednoho muselo hned znamenat druhého odmítnout.
Právě tohle začal si o Pánu Bohu myslet Kain. Když Pán Bůh shlédl na Ábela a jeho oběť z prvorozených ovcí a z jejich tuku a neshlédl na Kaina a jeho obětní dar z plodin země, to ještě přece vůbec neznamenalo, že by jednoho z nich přijal a druhého z nich odmítl, že by se o jednoho staral a o druhého už ne!
Jenže Kain se odmítnutým cítil. Viděl se teď jako ten venku. Tak, jako se být venku viděla i Ježíšova matka a jeho bratři. Jako i ty zástupy shromážděné okolo Pána Ježíše viděly je tak – jako ty venku.
Jenže koho všeho viděl tenkrát - Pán Ježíš? Kdo v Jeho očích byl tím uvnitř a kdo už ne? Koho tenkrát náš Pán viděl a zachraňoval a koho už ne? Jen ty, kteří s ním tenkrát seděli v domě, kteří se ještě vešli a proto mu i naslouchali? Nebo i ty vně, kteří se do toho domu už nevešli, kteří jej tenkrát ještě ani vidět a slyšet nemohli, včetně nás?
Neviděl snad i tehdy Pán Ježíš všechny, úplně všechny, kteří kdy byli, jsou a budou? Včetně své matky i svých bratří, včetně nás?
Sestry a bratři, Pán Ježíš tu nesnížil svou matku a své bratry na úroveň všech nás ostatních. Naopak. On tu všechny vyvýšil. My všichni, i Jeho matka, i Jeho bratři a sestry, těmi Jeho. My všichni těmi, které On vidí, a které On nikdy bez dohledu nenechá. Kvůli každému z nás přišel. Kvůli každému z nás ukřižován na kříži umřel. Kvůli každému z nás vstal třetího dne z mrtvých… Takhle velké je to množství nás uvnitř. Takhle velká je Ježíšova rodina!
Skutečná jednota a blízkost mezi námi, která se netvoří naší vzájemnou shodou a stejnými názory. Ani našimi zásluhami. Dokonce ani naší vírou, natož pak podobností našich těl, vlasů, očí, pleti. Naše skutečná jednota a blízkost, jak o ní náš Pán Ježíš mluví, ta je v Bohu, v Jeho vůli, v Jeho lásce, v Jeho péči o jednoho každého z nás. Všichni Jeho milovanými děti. Všichni Jeho vůlí rození… Všichni Kristem zachraňovaní… V tom je naše jednota. On uprostřed nás. On s námi se všemi.
Jen když o tomto svém „uvnitř“ nevíme, když na toto naše společné „uvnitř“ znovu a znovu zapomínáme, jen tehdy jsme venku.
Hle, má matka a moji bratři. Mně, Mně přece patří! V mé ruce a lásce jsou. Tak jako vy. Tak jako všichni a všechno, co kdy bylo, je a bude…
Sestry a bratři, toto totiž znamená být Ježíšovým bratrem, Jeho sestrou i matkou. Být bratrem, sestrou, matkou, které i potom, co se odsud rozejdou zpátky do svých domovů a rodin, nezapomínají v nich už na to, komu, komu doopravdy patří.
Pane náš a Spasiteli, prosíme, nedovol nám myslet si, že jsme venku, že Ty o někom z nás nevíš. Nedovol nám zapomenout na Tvůj pohled, Tvou lásku a péči o každého z nás. Amen.
