Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená „otevři se!“ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všechno učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ (Mk 7,31-37)
Neslyšel, co mu kdo říká. Nikomu nerozuměl. A nikdo nerozuměl jemu. A tak ani teď nikam jít nechtěl. Bránil se. Z domu ho doslova táhli. Přímo do té největší tlačenice. Chytal se všeho, čeho se dalo, jen aby nemusel. Jenže namísto odporu a nesouhlasu vycházely mu z úst jen hlasité a odporné skřeky.
Možná takhle to s tím hluchým a špatně mluvícím tenkrát bylo. Všechno viděl, ale nic a nikoho neslyšel. Nerozuměl, nechápal. Ticho jako pod vodou. Jako za tlustým sklem. Někam ho táhnou a on nechce, neví, kam a proč…
Jeho vlastní rodina, nebo nějací jiní hodní lidé. Ať už to byl kdokoli – mysleli to dobře. Chtěli mu pomoci. I pohané v Dekapoli milují své blízké a pomáhají těm, na nichž jim záleží. V tomhle jsme stejní všichni. Věřící nebo nevěřící.
Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.
A Pán Ježíš neodmítl. Vzal toho zmateného chudáka za ruku a odvedl ho pryč. Od všech těch lidí. Když byli sami, zvedl své ruce k jeho hlavě a strčil mu prsty do uší. Pak si na ně plivnul a tou slinou potřel jeho jazyk… Na to vzhlédl k nebi a povzdechl. A pak řekl: „Effatha – Otevři se!“
Prsty do uší a slina na jazyk… Výjimečně podrobný popis toho, co Pán Ježíš udělal. V jiných případech se o technikách Pánova uzdravování evangelia tak nerozepisují. A třeba v Týru, obrovském pohanském přístavním městě, odkud právě přišel, vyhnal Pán Ježíš zlého ducha z dcerky syrofenické ženy dokonce na dálku, aniž k ní byť i jen promluvil, natož aby na ni nějak sahal… Proč tedy právě tady jsou všechny jeho úkony takto podrobně popsány?
Právě kvůli tomu hluchému a špatně mluvícímu! Aby on pochopil, co se s ním vlastně děje! Proto mu Pán Ježíš strčil prsty do uší, proto mu potřel jazyk slinou. Aby ten hluchý a špatně mluvící porozuměl, že tenhle pro něho úplně cizí člověk, kterého nikdy předtím neviděl, a který ho právě teď odtáhl z davu pryč, mu neubližuje, ale pomáhá, uzdravuje…
Pán Ježíš skutečně mohl jen něco říci. Už v tom davu. Mezi všemi těmi lidmi. Ale ten hluchý by to přece neslyšel… Nebo nemusel říkat vůbec nic. Ale tím spíš by to ten hluchý a špatně mluvící nepochopil! Zástupy tolika lidí, kterým nerozuměl a netušil, proč se sešli, proč i jeho teď mezi ně dotáhli. Nevěděl, že je mezi nimi nějaký Ježíš, ani co je zač a jak vypadá. A Pán Ježíš nenosil královské šaty. Svým vzhledem úplně obyčejný člověk. Jeden z tisíce…
A ten cizí člověk ho teď odvedl od toho zástupu lidí pryč. Ten cizí člověk mu teď pomalu strčil své prsty do uší, do uší, které neslyšely, plivl si na ty prsty a dotkl se jimi jeho jazyka, jazyka, který nemluvil… A najednou slyší!… Vidí toho cizího člověka zvedat hlavu k nebi a slyší jeho hlasité povzdechnutí! Pak se mu ten cizí člověk podívá přímo do očí a on na své vlastní uši slyší, jak mu říká: Effatha - Otevři se! - První slova, která slyší! První slova Toho, který mu sluch dal!… Otevři se!
Pánu Bohu u nikoho z nás nejde jen o jedno jediné setkání, o jednu jedinou akci, jedno jediné slovo, uzdravení, a pak už nic. Jde mu o vztah, o navázání blízkosti, o společnou cestu s námi. Proto měl ten hluchý a špatně mluvící vědět o tom, kdo jej uzdravil. Aby jejich vztah mohl pokračovat, růst a rozvíjet se dál.
A proto Pán Ježíš bezprostředně po jeho uzdravení vzhlédl k nebi a hlasitě povzdechnul. Proto tomu už uzdravenému řekl ještě: Effatha, otevři se!… Protože Pánu Ježíši jde o mnohem, mnohem víc, než jen o to, abychom slyšeli a mluvili správně, tak, jako všichni ostatní.
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Toto, četli jsme, se s tím hluchoněmým stalo. Jen toto. Uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. – Správně. Podle pravidel. Jako všichni ostatní. Zdravý člověk, který vidí i slyší stejně jako druzí, který stejně jako druzí i mluví. I on jedním z těch, kterým teď Pán Ježíš marně nařizuje, aby o tom, co se právě stalo, nikomu nic neříkali. A oni to tím více rozhlašovali. Nadmíru udiveni chválili všichni ti pohané Žida Ježíše za to, jak dobře všechno činí, jak hluchým dává sluch a němým řeč.
Proto si Pán Ježíš bezprostředně po tom jeho uzdravení povzdechl. Dobře věděl, že k našemu skutečnému otevření bude z Jeho strany zapotřebí mnohem, mnohem víc než jen darování sluchu a řeči jednomu člověku v pohanské Dekapoli…
Ty, který teď slyšíš a mluvíš jako všichni ostatní - ještě se otevři! Protože ani teď neslyšíš ještě všechno, co slyšet a mluvit máš. Tak se otevři. Otevři se, protože i s tebou má se dít i to další, i to dál…
Je to vlastně typické. Ti lidé byli svědky jednoho jediného Ježíšova uzdravení. A hned jim bylo všechno jasné. Věděli, kým Ježíš je, jak mocný je a velký. A tak o něm k ostatním i mluvili, rozhlašovali ostatním ty velké věci, které se tu právě staly. Jenže: nebyli nakonec i oni stále ještě hluší? Nemluvili nakonec všichni ještě o Pánu Bohu, o Pánu Ježíši – příliš brzy, nepravě, špatně? I ten právě uzdravený hluchoněmý?
Dobře všechno učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč… Ano, tak to o Něm říkali. Jenže právě toto říkají přece Písma svatá o Pánu Bohu, o Pánu Bohu samotném! - Jim se to však nespojilo. Neobjevili ještě v Pánu Ježíši Toho, který dává sluch i řeč nejen jejich milému, ale všem, všem, kteří mají tu výsadu v Duchu svatém slyšet a mluvit!
I po tomto Ježíšově zázračném darování sluchu a řeči zůstali všichni - hluchými a němými. Neotevřenými Tomu v nebesích… Nepoznali Ho ještě. A začali o Něm mluvit dřív, dřív, než doopravdy pochopili, jak velké věci se právě teď i s nimi dějí. O tom tento náš dnešní příběh je!
Až příliš rychle, předčasně nabýváme my lidé o sobě přesvědčení o tom, že už slyšíme a rozumíme, že už víme, oč běží. Jenže pak mluvíme a jednáme nám i našim bližním, nám všem, stále ještě ke škodě a zmatení…
Sestry a bratři, to Ježíšovo Effatha – Otevři se!, neplatí jen tomu hluchoněmému. Je řečeno i nám… A není to rozkaz. Je to Kristova výzva, pozvání k tomu slyšet víc, mnohem víc, než zatím slyšíme. A jen proto mluvit pak víc, víc než jen správně, víc než jen jako všichni ostatní. Amen
