Po lidsku mluvím pro slabost vašeho těla. Tak jako jste totiž propůjčili své údy službě nečistotě a bezzákonosti k bezzákonosti, takto nyní propůjčujte své údy službě spravedlnosti k posvěcení. Když jste totiž byli služebníky hříchu, byli jste svobodnými spravedlnosti. Jaké jste tehdy měli ovoce? Za ně se nyní stydíte. Jejich koncem je totiž smrt. Nyní však, osvobozeni od hříchu a učiněni služebníky Bohu, máte své ovoce k posvěcení a cíl život věčný. Odplata za hřích je smrt, Boží dar pak život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,19-23 – vlastní překlad)
Pánu Bohu díky, že nás, své děti, nezachraňuje až potom, co ho o to požádáme. Že ne až s naším souhlasem a chtěním, až si to zasloužíme, až se staneme Jeho vysvobození hodnými; On nás ve své lásce a spravedlnosti zachraňuje stále. Stále a všechny.
A není to na úkor naší svobody. Vždyť to, jak se věci mají, co jsme my lidé vlastně doopravdy zač, to jsme přece odhalili teprve až jako ti Jím vysvobození. Od svého hříchu, od své slepoty, vysvobození. Nikdo z nás nekráčí jen po cestách svých. On, On nás ve své moci a lásce vede - vším, co se s námi děje, vším, do čeho se pustíme.
A tak i za to, píše tu apoštol Pavel, i za to buď Pánu Bohu díky: že i my toto už víme. Že i my smíme o Něm takovou jistotu mít. Protože i to je přece Jeho dílem! Vždyť právě toto naše vědomí, toto naše rozumění, tato naše vděčnost – to jsou ony skutky, které po nás Pán Bůh žádá!
Fascinující Pavlova myšlenka. Naše jistota o Něm, našem Pánu. Náš pokoj, naše vděčnost Jemu. To je tím světlem, kterým jsme voláni svítit a do světa vnášet. Naše víra v Něho, v Jeho lásku, v Jeho moc, v Jeho činy. To jsou ty naše skutky, o které tu jde!
Opravdu ale z naší strany stačí jen to? Není to přece jen - málo? Skutečně jde v Božím vysvobození a našem posvěcení jen o to, co si my lidé myslíme? Jak se na sebe, na Pána Boha a na druhé, na svět, díváme? Nemělo by tu snad jít ještě a taky hlavně: o naše opravdové činy? O změnu a proměnu nejen nás, ale celého našeho světa, všeho Božího stvoření?
Nezůstane snad stará a rozbitá silnice starou a rozbitou silnicí, ať se na ní díváme pohledem jakkoli novým? Vytřásá nás snad jízda po té rozbité silnici méně, když se na ni teď dokážeme podívat jinak? A rozbombardované město - nezůstane snad dál rozbombardovaným městem? Hlad hladem, žízeň žízní, zastřelený a zabitý člověk zastřeleným a zabitým člověkem, i kdyby se náš pohled, naše vědomí, naše vděčnost, změnily sebevíc? A co naše pomoc potřebným, našim bližním v nouzi? Co naše odpovědnost za svět, za celé stvoření a jeho záchrana?
Jenže co když, sestry a bratři, celé Boží stvoření skutečně už zachráněné je? Co když nikdo a nic, ani na jednu jedinou vteřinu, nebylo, není a nebude ponecháno jen sobě samému? Co když od začátku jsou Pánem Bohem drženi a chráněni všichni, úplně všichni? A co když opravdu tím jediným skutečným problémem tohoto světa, celého Božího stvoření a nás všech v něm, není nepřítomnost Boží, nepřítomnost Jeho ochrany, moci, péče a vedení, ale právě a jen my lidé: naše nevědění o tom? Co kdybychom skutečně tím jediným problémem celého světa, všeho Božího stvoření, byli právě a jen my, lidé, naše slepota vůči Pánu Bohu, náš hřích?
Má to přece dalekosáhlé a pro všechny ohromné důsledky, žijeme-li my lidé bez vděčnosti - nebo s vděčností Pánu Bohu, v jistotě, že nikdo a nic se u Něho neztratí, že On všemu dá svůj, svůj dobrý smysl. Je v tom přece ohromný rozdíl, vidíme-li my lidé cestu kupředu jen v tom, co my sami uděláme a dokážeme – nebo je-li pro nás cestou kupředu a k cíli dokonce i to, co jsme udělat nedokázali, v čem zklamali a neobstáli, protože On, On nás ve své lásce do svého cíle vede vším… Je v tom ohromný rozdíl, máme-li to vše okolo nás jen za divokou a nebezpečnou džungli, nebo taky za dům krásný, Pánem Bohem postavený, držený a opečovávaný dům Boží…
Právě to přece člověku určí, co bude nebo nebude ve svém životě dělat, čemu se bude nebo nebude věnovat, co v jeho očích má smyl dělat a co smysl dělat nemá, bude-li žít s druhými a pro druhé, nebo ze strachu jen sám, oddělen od druhých, pro sebe. O tom tu apoštol Pavel píše!
Ano, jedni i druzí můžeme vidět ty stejné rozbité chodníky, ta stejná rozbombardovaná města, ty stejné umírající a zemřelé, hladovějící a žíznící. Ale znamenat, mluvit to k jedněm i druhým bude jinak… Svět a jeho podobu, jeho smysl, jeho naději, nebudeme vidět stejně! Takto moc nás naše slepota a zapomnění na Pána Boha a naše vděčnost Pánu Bohu ovlivňuje a proměňuje!
Naději a pokoj nést i tam, kde nikdo žádný důvod k naději a k pokoji nevidí. A tam, kde se svět směje a jásá, právě tam naopak plakat, protože pravá moc a radost jsou úplně, úplně jinde… Jeho světlo, Jeho lásku, Jeho pohled a hodnoty do světa vnášet. K tomu jsme byli naším Pánem povoláni.
Ne, ono očištění a obrácení skutečně nepotřebuje stvoření, věci, zvířata a rostliny. Očištění a obrácení potřebujeme my, naše lidská nitra. Protože nečisté, nečisté je všechno, co my lidé nečiníme v lásce, v Duchu svatém, Duchu Kristově. Každá naše lidská myšlenka, každý náš pohled, který nepočítá, neumí počítat, s láskou Boží k nám všem, s láskou, kterou nám Bůh zjevil ve svém Synu Kristu Ježíši… Každá naše myšlenka, každý náš pohled, každý náš čin, který v sobě tuto lásku nemá. Takto velká, takto ohromná, píše tu apoštol, je naše nečistota, kterou my lidé, my všichni lidé bez výjimky, do světa vnášíme!
Naše vlastní ovoce, které ve svém hříchu plodíme, kterým kazíme Boží stvoření! Naše zapomnění a slepota vůči Pánu Bohu a proto naše mylné přesvědčení o tom, že jen ta naše, lidská vůle, s námi se teď děje, že jen my lidé tu vládneme! A že být svobodnými znamená – považme: sloužit sobě samým, poslouchat a následovat své vlastní tužby a vášně!
Jaké jste tehdy měli ovoce? Za ně se nyní stydíte. Jejich koncem je totiž smrt… KRISTOVA SMRT. Smrt Krista Ježíše na kříži. Ta přece učinila konec tomuto našemu ovoci: naší převrácenosti, našemu otročení světu, vlastním tužbám a žádostem, za které se dnes stydíme. Kristova smrt na kříži, ta je tou Boží odplatou za náš hřích! Aby i nás stvořil lidem novým, lidem učícím se spolu žít ne už z té své, ale z té Boží, Kristovy, spravedlnosti. Lidem, který už chápe, že spolu s Ním jdeme a půjdeme všichni, bez ohledu na naši slabost, omezenost, slepotu. Lidem Jeho solí a Jeho světlem svítícím. Vždyť ne naše síly, ani naše zásluhy, ani naše vědomosti a skvělé výkony, ale láska Boží, láska Kristova, ta o nás rozhodla. A rozhodne!
