Jedenáct učedníků šlo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Když ho uviděli, klaněli se, ale pochybovali. A Ježíš přišel a mluvil k nim: Je mi dána všechna moc v nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já s vámi jsem po všechny ty dny až do skonání světa. (Mt 28,16-20 vlastní překlad)
Žádný přelud. Něčemu takovému by se přece neklaněli. Sám Pán Ježíš. Opravdu ho spatřili. Neuvěřitelné, nepochopitelné. Ukřižován, mrtev, pohřben. A nyní opět živ.
Proč tedy ještě pochybovali? A o čem? Viděli, viděli ho přece. Na vlastní oči. Poznali, že je to on. Proto se mu taky klaněli. Tak o čem tedy ještě pochybovali?
Ne o tom, zda opravdu žije. To na vlastní oči viděli všichni. Byl Bohem vzkříšen. Oni ale pochybovali o tom, jestli skutečně dokáže dosáhnout toho, o čem k nim od samého začátku mluvil… Protože i když je teď živ - on přece neuspěl. Prohrál. Nedobyli spolu Jeruzalém. Království Boží nenastalo.
Skvělé, že náš Mistr žije, že je zase s námi. Pánu Bohu díky za ten zázrak, za tu milost, kterou mu prokázal. Jenže: naše ambice byly přece větší! Spása našeho národa, celého světa! Spravedlnost mezi lidmi, pokoj na zemi! Království Boží! O něm k nám přece stále mluvil. Na ně nás celou tu dobu připravoval. A kde jsme teď? A kolik nás zbylo?
Všechno zůstalo tak, jak to bylo dřív. Všichni zůstali takoví, jací byli. Království Boží nepřišlo. Nic se nezměnilo. Ano, Pánu Bohu díky za to, že je živ, že je opět s námi. Ale prohra zůstává prohrou. Neúspěch neúspěchem. A svět tím pořád stejným světem…
Sestry a bratři, o Ježíšově moci. O Jeho moci kralovat všemu stvoření, o příchodu spásy světa v Něm. O tom učedníci pochybovali. Pochybovali, tak jako my všichni tímto světem zajatí pochybujeme, že právě ti slabí a bezmocní, utlačovaní, věznění, popravovaní, mohli by být vítězi. Pochybovali, protože ten, o němž celou tu dobu věřili, že je králem světa, byl přece přemožen, chycen a popraven - i když, Pánu Bohu za to díky, teď opět žije.
Jenže kdyby to teď spolu zkusili znovu, kdyby ještě jednou vydali se dobýt Jeruzalém a nastolit království Boží, proč by to teď mělo dopadnout jinak než poprvé?
Také proto k nim vzkříšený Pán přišel a mluvil. Je mi dána všechna moc v nebi i na zemi.
Ale všimněme si toho, prosím. Pán Ježíš neřekl: Mám všechnu moc v nebi i na zemi… Neřekl: Já jsem ten nejmocnější, není nic a nikdo, kdo by měl větší moc než já. On řekl: Je mi dána všechna moc v nebi i na zemi.
Vědomí, jistota, kdo jediný je tu opravdu mocným, Pánem nebe i země. Toto, sestry a bratři, dělá Syna Synem! Jeho jistota, Jeho vědomí o Otcově moci, o Otcově panování! Takto posílá Otec svého Syna. Synovým vědomím o tom, od koho svou moc má, kdo mu ji dává a k čemu.
Otec se totiž své moci nevzdává. Neodchází na odpočinek, nerezignuje na starost a péči o své stvoření, aby Syn dělal si teď všechno sám, jinak, podle svého. Otec milovat, jednat a zachraňovat nepřestává. Všechna moc zůstává v Jeho rukou.
Ale i Syn má se na Otcově moci podílet. To Syn má nás k Otci přivést. Abychom i my mohli mít to stejné vědomí a tu stejnou jistotu, jaké má On. Abychom se i my v Duchu svatém pevně postavili na tom, kdo Jediný je tu opravdu mocný. Aby i nám byla ta Otcova a Synova moc dána. Aby i skrze nás, skrze naši svobodu a víru, Ducha svatého v nás, Boží láska a moc do světa vstupovala. Takto, takto to Ježíšovo království Boží přichází a nastává! Naším spolusynovstvím – v Něm!
…Neboť není moci, leč od Boha, četli jsme právě proto dnes v našem prvním čtení z Pavlova listu Římanům. Protože jen a pouze odsud, od Něho, se skutečná moc bere. Protože všechna ta moc lidí mocných, před nimiž se my ostatní tak často skláníme – není, není ještě mocí opravdovou!
Jediný, Jediný je skutečně mocný. A kdo toto už ví, kdo takto, jako Syn, už se dívá, teprve ten je, píše apoštol Pavel, doopravdy mocným. Z milosti Boží, mocí Boží, Božím Duchem, Pravdou mocným! Bez ohledu na to, kolik majetku a peněz má, kolika lidem pod sebou velí, zda podle měřítek světa vítězí nebo prohrává. Neboť není moci, leč od Boha…
Vírou v moc toho Jediného, Jediného skutečně mocného, dává nám Pán Bůh podílet se na Jeho moci. V Duchu svatém podílet se na moci Otce a Syna.
Je mi dána všechna moc v nebi i na zemi, řekl svým učedníkům Pán Ježíš. Protože Já moc nemám, protože nikdo z vás moc nemá, protože není moci, leč od Boha, mého i vašeho Otce. Takto je mi ta moc dána. Otcova moc, Jeho moc nad všemi silami a mocnostmi, nad všemi živými i mrtvými! A takovouto moc teď dávám i Já vám. Moc Ducha svatého, Ducha Otce a Syna i ve vás…
Sestry a bratři, na vlastní oči ho viděli. Poznali, že je to on, jejich milovaný Mistr. Pochopili, že byl vzkříšen. A klaněli se. A přesto je to pochyb nezbavilo. Protože i když jej viděli a poznali, i když se mu klaněli, pořád ještě nevěděli, kým vlastně doopravdy je, jak velká je ta moc, již mu Otec dal.
Moc Jeho bezmoci, kterou On na sebe kvůli záchraně jednoho každého z nás z lásky a dobrovolně vzal. Moc Jeho jistoty o tom, že i my do království Božího patříme…
Je mi dána všechna moc v nebi i na zemi. A vy jděte. Jděte a objevujte, koho všeho můj Otec miluje, koho všeho den po dni, hodinu po hodině hledá a zachraňuje. Aby i vám byla tato moc dána. Abyste i vy mohli otvírat oči pro Boží království. Svou vděčností Jedinému. Svou vírou v Jeho moc a zachraňování, svým milováním všech svých sester a bratří. Skrze mne. Amen
