Nebo nějaká žena, která má deset drachem a jednu by ztratila, což nezapálí lampu, nevymetá dům a pečlivě nehledá, dokud nenalezne? A když najde, svolá přítelkyně a sousedky a řekne: Zaradujte se se mnou, protože jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila. Tak, pravím vám, je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání. (Lk 15,8-10 – ČSP)
Uklidňující slova. … což nezapálí lampu, nevymetá dům a pečlivě nehledá, dokud nenalezne? Ta žena je tu přece bezpochyby obrazem Pána Boha. Tak jako ona, i Pán Bůh zapaluje lampu, vymetá dům a pečlivě hledá, dokud nenalezne. A ztracení nejsou ztraceni napořád. Pán Bůh o nich ví. A hledá je. Pečlivě hledá, dokud nenalezne.
Jenže! Je-li Pán Bůh jako ta žena – A kým jiným měl by v tomto kratičkém Pánově podobenství Pán Bůh být? – opravdu se máme bát, že mu, tak jako té neopatrné ženě, vypadneme z ruky, že mu jako nějaká mince omylem proklouzneme mezi jeho nešikovně sevřenými prsty, že se mu jeho vlastní neopatrností někam zakutálíme? To nám přece k Pánu Bohu nesedí! Ale ani k nám. My přece máme, na rozdíl do mince, která někam padne a leží, také ruce a nohy, můžeme se zvednout, chodit, vrátit!
Sestry a bratři, vážení hosté, k tomu, aby se nám toto Pánovo podobenství otevřelo, aby k nám promluvilo a my dokázali v jeho logice nahlédnout Pána Boha, jeho lásku, starost a péči o nás tak, jak doopravdy jsou, je třeba vstoupit do něho jinak. Zkusme začít - u té mince.
Co kdyby to její ztracení se bylo jiné? Co kdyby vůbec nebylo způsobeno neopatrností té ženy, v jejíž ruce byla? Co kdyby se ta mince ztratila prostě jen tím, co si o sobě - a taky o druhých mincích v té ženině ruce - myslela?
Co když ne neopatrnost Boží, ne nešikovnost Jeho ruky, ale náš vlastní omyl o sobě samých, o Pánu Bohu, o těch druhých, je tím ztracením se, o němž tu Pán Ježíš mluví? Takto se, prosím, zkusme na to Pánovo podobenství podívat…
Já, jen já mám ze všech tu nejvyšší hodnotu. Já jsem nejvíc. Tohle si možná o sobě ta mince myslela. Já, já vím. Já jsem tím jediným a pravým bohatstvím v Boží ruce. Jenom já jsem mince pravá. Ty druhé ne.
Také takto mohla by se přece ta mince v ženině ruce ztratit. Jako i nám lidem, celým národům se to tak stává. I nám, církvím. Také toto bychom si, myslím, měli při výročích upálení Mistra Jana Husa připomínat.
Sebe samé vidíme být něčím, čím nejsme. Sebe samu viděla být tou jedinou, nejhodnotnější ze všech. Právě tím ztratila ta mince - svou skutečnou hodnotu. K ničemu nedala se teď použít…
Nebo tomu mohlo být klidně i naopak – a přitom úplně stejně blbě: že sebe samu viděla být jako úplně bezcennou. Úplně k ničemu - proti těm ostatním.
Vůbec, vůbec k ničemu tu nejsem. Žádnou hodnotu nemám. Ty ostatní ano, ale já ne… I toto je přece ztracením se. I takovéto ztracení se nám lidem, jistě i celým skupinám, církvím, národům, stává. Vidět sebe samé, jako bychom nebyli nic.
Zapomenout, být slepí, nevidět tu ruku, která každého z nás drží, chrání, pečuje o každého z nás. A svou velikost nebo malost pak odvozovat od toho, co podstatné ani rozhodující není. Třeba že jsem teď navrchu a ve slunci se tak krásně lesknu, na rozdíl od těch ostatních… Nebo naopak…
Proto, proto pak dělala ta žena v Pánově podobenství to všechno, co dělala! Aby i tuto svou, takto ztracenou, minci zachránila. Totiž: aby ji vrátila zpátky, zpátky do skutečnosti, do pravdy; aby i tato její ztracená, v sobě samé, v pohledu světa ztracená, mince znovu získala svou skutečnou hodnotu tím, že spatří věci, sebe i druhé tak, jak doopravdy jsou…
Proto ta žena zapálila onu lampu. Ne kvůli sobě. Ona vidí dobře. To kvůli té minci. Protože ta mince nevidí, ta mince je ztracená. To ona vidí jen samu sebe. Nebo naopak – to ona vidí jen skvělé výkony těch druhých. Jako by snad hodnota každého z nás neměla spočívat právě v té ruce, Boží ruce, která každého z nás drží, chrání a nikdy, nikdy nikoho z nás nepustí…
Proto ta žena vymetá dům. Ne snad proto, že by měla svůj dům neuklizený, že by v něm měla nepořádek a některou ze svých mincí teď neviděla. Ale aby ta mince viděla a pochopila, jak velký tento dům je. A kdo všechno, a taky co všechno, do něho patří. Že není jen ona. A že tu ani zdaleka nejde jen o ní, nebo jen o ně, o mince. Že té ženě patří, že ta žena pečuje, chrání a miluje, mnohem, mnohem víc. Proto ta žena ten dům vymetala.
Takto pečlivě ta žena hledala – hledala způsob, jak dát i téhle své minci její skutečnou a pravou hodnotu. A nejen jí. Nám všem, kteří se ztrácíme a budeme ztrácet. Hodnotu, kterou všichni nabýváme právě svým pochopením, svým nahlédnutím, kde, v čí ruce, to vlastně všichni jsme, jak chtění a milovaní jsme všichni. Nejen já. Nejen my. Nejen oni. Ale my všichni v ruce a domě Božím. My všichni v lásce Boží, Kristově. Toto máme teď my ztracení a znovu a znovu se ztrácející objevit. A takovouto hodnotu nabýt.
Jak se tedy vidíme? A koho vidíme v těch okolo nás? V jakém a jak velkém domě to žijeme? A kdo je Pánem toho domu? Kdo všechno je s námi v ruce Boží, koho ta ruka drží, o koho pečuje, koho ochraňuje a nikdy, nikdy nepustí?… Jakou hodnotu máme? A jakou hodnotu mají ti vedle nás?
Chraň nás Pán Bůh, abychom se dnes nestali mincí ztracenou. A hledej nás Pán Bůh, kdykoli se tou ztracenou mincí staneme, kdykoli ztratíme svou skutečnou a pravou hodnotu tím, že kohokoli z ruky Boží, z Jeho péče a lásky v Kristu, vyloučíme… A Pánu Bohu díky za všechny, kteří měli a mají tu odvahu připomínat, svědčit nám o ruce Boží, v níž jsme všichni, o Pravdě Boží, která vládne a jednoho dne zvítězí v každém z nás – v Kristu Ježíši.
A když najde, svolá přítelkyně a sousedky a řekne: Zaradujte se se mnou, protože jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila. Ne své. Přítelkyně a sousedky té mince, té mince přítelkyně a sousedky ta žena svolá! Aby opět bylo deset mincí, deset drachem, spolu, v její ruce. V ruce ženy, která je připravena dát všemu, co do jejího domu patří, tu pravou a skutečnou hodnotu, kterou mít máme.
Společná radost. Společné vědomí té ženy, deseti jejích mincí, drachem, celého jejího domu. Že nikdo z nás není a nebude ztracen, že každý z nás nabude jednoho dne svou pravou a skutečnou hodnotu. Zaradujte se se mnou, protože jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila, řekla přece přítelkyním a sousedkám té mince. Všem jejím přítelkyním a sousedkám… Nejen o téhle své desáté. O každé své minci, drachmě, která se kdy ztratila tím, že svou hodnotu a hodnotu těch druhých začala odvozovat od něčeho jiného než od Toho, který nikoho z nás z ruky nepustí.
Radujme se tedy. Je přece z čeho. Vždyť každého z nás Pán Bůh drží. Každého z nás Pán Bůh znovu a znovu hledá, kdykoli se sami v sobě ztratíme. Abychom jednoho dne všichni spolu byli těmi, kterými být máme. Pokladem v ruce Boží. Plným tělem Kristovým. Amen
