Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát. On mu zevnitř odpoví: Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal. Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synovi hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,5-13 – ČEP)
Neodbytný člověk nakonec dostal ty tři chleby, o které souseda o půlnoci prosil, a mohl tak svého hosta pohostit. Sestry a bratři, ale o čem tato, vlastně až banální, historka je? Proč ji Pán Ježíš říkal?
Ti dva sousedé se tu přece chovali docela normálně. A pochopitelně. Jednomu záleželo na návštěvě, která k němu nečekaně v noci přišla, a proto hledal pomoc u svého přítele – souseda. A sousedovi se zas o půlnoci nechtělo vstávat z postele kvůli nějakým třem chlebům, nechtěl kvůli tomu budit své děti. Protože o tohle by se o půlnoci skutečně žádat nemuselo. I když jsme přátelé. Možná právě proto.
Komu tu něco vyčíst? Může snad člověk za nečekanou návštěvu? Poctít hosta a postarat se o něho bylo přece slušností, přímo povinností – tím spíš, že tu šlo o přítele. Přítele na cestách. A kde jinde pak o půlnoci hledat pomoc než u dobrého souseda, kamaráda?
A na druhé straně – co je zlého a podivného na tom, že o půlnoci nechce člověk vstávat kvůli nějakým chlebům? Kdyby tu šlo o život, soused by jistě hned vyskočil a běžel by svému příteli na pomoc. Ale tady šlo jen o tři chleby. Ani já bych se ke dveřím kvůli tomu nijak nehrnul. Naopak, spíš bych vyčítal…
Ne. Tento jednoduchý Ježíšův příběh není o pochybeních toho kterého souseda a přítele. On je spíš o hranicích a mezích, které ani v těch nejbližších našich vztazích nemizí.
Přátelství mezi námi lidmi, rozumění si navzájem, pomoc jedněch druhým - jednoduše mají své meze. Co je důležité pro jednoho, není a ani být nemůže stejně důležité pro druhého. Jeden soused běží v noci pro chleba, protože chce pohostit svého přítele. Svého přítele. A je to pro něho důležité. Jenže pro jeho souseda, byť i oni jsou si nakloněni a často si pomáhají, toto důležité není a ani nemůže být. Pro něho to nic akutního ani podstatného neznamená. Nejde tu přece o život. A kvůli třem chlebům se o půlnoci druzí prostě nebudí…
Sestry a bratři, jak je tento Pánův příběh opravdu jen pouhou drobností, maličkým střípkem v ohromné mozaice našich mezilidských vztahů, o to zřetelněji nám vynáší na mysl skutečnost velmi, velmi podstatnou: Nemožnost být přítelem úplně. Hranice mezi námi, kterou, ať děláme co děláme, nikdy úplně nepřekonáme. Každý máme své rodiny, své vlastní problémy. Každý jsme jiný. Právě o tom tu Pán Ježíš mluví!
Je to velký dar, mít dobrého přítele. Vždyť ten člověk měl souseda, za kterým mohl jít i o půlnoci! Kolik takových lidí okolo sebe máme? A je to skvělé, že ten soused ho neposlal rovnou k šípku, ale dal se nakonec přemluvit a z té své postele vstal. Tohle přece svědčí o opravdovém přátelství. Ale – stále je tu ta hranice. Ta mez, za kterou jít prostě nejde. „Promiň, ale je to tvůj host. A je už půlnoc a my s dětmi už spíme. Nebudu je kvůli tomu budit. Záleží mi na nich a jsem rád, že spí. Nech to, prosím, až na zítra… A pro toho druhého host tak vzácný, že prostě musí, musí ten chléb sehnat, aby ho ještě teď, o půlnoci, pohostil…
Hranice a meze. I mezi těmi nejbližšími a největšími přáteli, i mezi námi rodinnými příslušníky, partnery a manžely. Tak tomu mezi námi lidmi je!
Ale: jak je tomu mezi Pánem Bohem a námi? Jaké hranice, jaký odstup má vůči nám Pán Bůh? Proto nám Pán Ježíš toto své podobenství pověděl…
A tak vám pravím: Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Sestry a bratři, tato Pánova slova znamenají víc, mnohem víc než jen povzbuzení nás k tomu, abychom prosili, hledali a tloukli na dveře – i u Pána Boha. Ano, určitě platí rčení, že kdo se o nic nesnaží, nic nemá. Líná huba holé neštěstí, i to se říká a platí to. Jenže v našem vztahu s Pánem Bohem, říká nám Pán Ježíš, v našem vztahu s Pánem Bohem jde o víc. A nejen o to, že na rozdíl od lidí Pán Bůh vůči nám žádný odstup ani zavírací hodiny nemá, že je stále připraven vyslyšet naše prosby.
Sestry a bratři, proč i my už se k Pánu Bohu modlíme? Proč i my už ho prosíme? Proč právě i my už Jeho slovo a vůli znovu a znovu hledáme? Proč už tohle všechno děláme?
Neprosíme snad Pána Boha právě o to, co už tolikrát, tolikrát, On už nám dal? Co už jsme zažili, poznali? My ho přece neprosíme naslepo, na zkoušku, ale se zkušeností a s důvěrou už. Protože my už Jeho štědrost známe!
Bylo nám už dáno! Proto teď Pána Boha prosíme! V důvěře, že nás slyší, že nás neodmítne, že nám odpoví a dá nám všechno, čeho je potřeba, všechno, co je dobré! Protože takový On je. Takto jsme Jeho dávání zažili!
Nalezli jsme už! Proto teď našeho Pána a Jeho slovo hledáme. Znovu a znovu. Protože On, On sám dal se nám nalézt!
Vy přece neprosíte naslepo. Nehledáte něco, co jste ještě nikdy neviděli, o čem jste ještě neslyšeli. Ale prosíte Toho, který vás už obdaroval. Našli jste, zažili jste už Jeho slovo, Jeho pohled, Jeho vůli. Proto je teď hledáte!
Tlučete na dveře, protože už víte, kdo za nimi je. Děti Boží tak jako vy. Na dveře jejich srdcí tlučete, aby i ony je Pánu Bohu otevřely…Tak, jako i vy už jste směli.
Takto vás už můj Otec obdaroval! Dřív, dřív než jste Jej o to prosili! Takový je můj Otec. Nečeká, až se vy přiblížíte k Němu. Nečeká, až ho poprosíte. Sám k vám přichází a dává vám své dary, všechno dobré a potřebné. Dřív, než ho objevíte. Dřív, než v něho uvěříte. Dřív, než ho o to sami poprosíte!
Ano. Kdo nic nežádá a nechce – opravdu často nic mít nebude. Laxnost a lhostejnost skutečně nikam nevedou. A vyplatí se být někdy až otravní v tom, co chceme - ne jen pro sebe, ale i pro ty druhé. Občas je dokonce dobré překročit i meze slušnosti a konvencí. Vyplatí se to. Vyplatí se prosit, hledat, a dokonce i tlouct – na dveře. Člověk se pak u druhých domůže velkých věcí. Věcí, které by možná sám ani nečekal…
Ale Pán Ježíš nám tato dnešní slova řekl proto, abychom si uvědomili, že Boží dávání a Boží blízkost není jen přátelská ochota a permanentní připravenost vyslechnout nás a pomoci nám kdykoli, kdy jej o to poprosíme, kdykoli, kdy jej se svými nedostatky a potřebami seznámíme.
On obdarovává nás. On dává se nám nalézt. On otvírá nás. Ne až na požádání. Ale dříve, dříve, než ho o to prosíme. Takto vás můj Otec miluje! Je vám blízko tak, jako vám žádný z lidí blízko být nemůže. Ne proto, aby na vás vydělal, abyste se mu vyplatili. Ale proto, abyste i vy mohli být tam, kde je On. On a já. Boží synové a Boží dcery. V Kristu Ježíši. Amen.
