„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou…(Iz 55,1-3b)
Žízeň - v mnoha náboženstvích často užívané slovo. Nese totiž v sobě více významů.
Potřeba, nutnost se napít. Vždyť bez vody k pití je člověk paralyzován už během několika málo hodin. A po pouhých třech dnech bez vody člověk umírá…
Žízeň ale nemusí být jen stavem nepříjemným. Máme-li při sobě dostatek toho, čím ji uhasit, může být i žízeň docela příjemná. Žízeň, chuť na dobře vychlazené pivo po vykonané práci. Na sklenku vína po náročném dni. Na vodu po dobrém sportovním výkonu. Kávu po obědě. Odpolední čaj… Žízeň tedy také jako chuť, chtění, touha po tom příjemném a dosažitelném, čeho nemáme nedostatek, v čem netrpíme nouzi.
My ale nemusíme žíznit jen po tekutinách. Žíznit lze i po penězích, po majetku, po slávě, po moci, po veřejném uznání, po vlastním zdraví, fungující rodině, po dětech, po jejich dobrém a smysluplném životě. Žíznit lze ale též po Pokoji, po spáse Boží, po Bohu… Po Bohu žízním, po živém Bohu… (Ž 42,3), četli jsme v našem úvodním čtení žalmistova slova.
Co tedy s ní? Co si o žízni myslet? A co s ní udělat? Jak s naší žízní naložit? Co nám o žízni a našem vztahu k ní říká Písmo?
Sestry a bratři, v Písmu svatém není lidská žízeň sama o sobě ničím špatným. Není to slabost, které bychom se my lidé měli vyhýbat nebo se jí snad dokonce jednou provždy zbavit (jak tomu učí buddhismus). Žízeň, touha, chtění, nutnost a potřeba čehosi, ta k nám lidem prostě patří. Je naším motorem, hybatelem. Nutí nás hledat, pracovat, přemýšlet, jednat.
„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten kdo peníze nemá…“ tak to i nám vyřizuje od Pána Boha prorok Izajáš. A tady přece vůbec nejde o askesi, o odříkání si toho, po čem toužíme… „Zbavte se své žízně“… „Nemějte už žádnou žízeň.“… Ne. Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten kdo peníze nemá…
A možná to skutečně i lze, vůbec nic nechtít, zničit svou vlastní žízeň, svou potřebu, touhu, chtění… Ale proč? Bylo by to vlastně vůbec dobré?
Jsme lidé žíznící. V žízni člověk žije… A je to tak dobře. Protože naším problémem není naše žízeň, ale spíš to, po čem ve své žízni žízníme, co je objektem naší žízně, našeho chtění.
Po čem všem jsme my lidé schopni žíznit! Po čem všem jsme schopni toužit, co všechno dokážeme my lidé nutně potřebovat a chtít! V tom je přece náš problém. Ne v tom, že žízníme.
Sestry a bratři, v těch vodách, k nimž i nás dnes prorok Izajáš jménem Božím zve, nemá naše žízeň zaniknout a zmizet. Protože to bychom i my zmizeli a zanikli spolu s ní. Naše žízeň se ale může, díky těm vodám, proměnit, stát se žízní dobrou, žízní po čemsi jiném, podstatnějším, než po čem žízní svět a my lidé v něm. O tom tu prorok Izajáš mluví.
Vždyť to skutečně podstatné v našich životech se z naší strany přece ničím koupit ani zaplatit nedá. Naši životní partneři. Děti. Rodina. Přátelé. Církev. Dobré vztahy s lidmi okolo nás. Víra, láska, naděje. Pokoj, který smíme mít ve všem, co se s námi děje.
- Tak kde se to všechno vzalo, když ne tím, že jsme si to koupili, zaplatili, vydělali? Jak to, že i my smíme to ochutnávat a pít?
Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko.
Kupujte, pracujte, plaťte i vydělávejte – ale v tom všem také jezte. Můj chléb jezte. Ve všem vašem snažení, ve vší vaší práci, zajišťování a zařizování: i v tom si ODE MĚ berte! Bez peněz a bez placení. Zdarma. To nejlepší. Takto s vámi jsem – v tom všem!
I my směli jsme už ochutnat. I my směli jsme už pít. Z Boží milosti pít. - A právě proto po ní už žízníme! Po Boží milosti. Po ZDROJI a PRAMENI všeho toho dobrého, jež i my směli jsme už pít! Po NĚM, který nám, ale i všem ostatním, dává zadarmo, z lásky, znovu a znovu. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko – říká nám přece právě ten PRAMEN, ZDROJ, PŮVODCE toho všeho!
Zvláštní, co my lidé považujeme za důležité a po čem žízníme jako malí a co máme za důležité a po čem žízníme třeba na prahu vlastní dospělosti. A po čem žízníme a co chceme ve třiceti, v padesáti, v šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti.
Ano, naše žízeň se bezpochyby s postupujícím věkem mění. Ale to ještě neznamená, že se zmenšuje! Naše žízeň nemusí a ani nemá být menší!
Kolik let bylo žalmistovi, jak byl asi starý, když volal: Po Bohu žízním, po živém Bohu…? Musel to být nutně mladík? Nebo to musel nutně být stařec?
Žíznit víc a víc - po tom skutečně podstatném, vzácném a pravém, JEDINÉM. Po Kristu, Po Jeho dávání, po Jeho spáse a milosti. Po PRAMENI a ZDROJI těch vod, z kterých my všichni smíme znovu a znovu pít zdarma, bez placení a bez zásluh. Den co den. O Něho tu přece jde. O Něho, o Jeho Ducha v nás. V nás všech. To je ta dobrá a pravá žízeň!
Sestry a bratři, každý člověk, každý z nás, všichni od Něho dostáváme. A budeme dostávat. Den po dni, hodinu po hodině. Tak je k nám, všem svým dětem, náš Pán a Bůh štědrý. Nám ale hrozí, že pro samotné dary přehlédneme jejich DÁRCE, jejich PŮVODCE. Že se v těch darech zamotáme, že zapomeneme a neobjevíme za nimi TOHO, který nám je v lásce dává. Že, tak jak jsme to četli v našem prvním čtení, neobjevíme, na ČÍ hostině to vlastně všichni od samého začátku už jsme, KDO nás tu všechny zdarma a bez jakýchkoli našich zásluh hostí.
Vždyť všichni, všichni na té JEHO svatbě už jsme. Amen.
