Proto neumdléváme; ale jestli i ten člověk vně nás hyne, však ten uvnitř nás obnovuje se den za dnem. Nynější lehkost našeho soužení nám totiž působí nesmírně velikou váhu slávy, když nevyhlížíme to viditelné, ale to neviditelné. To viditelné je totiž dočasné, ale to neviditelné věčné. (2K 4,16-18 – vlastní překlad)
Jako by tu apoštol Pavel psal o člověku - a vlastně nejen o člověku, o celém Božím stvoření - jako o jakémsi spojení, slepení ze dvou částí. Toho vnějšího a toho vnitřního, toho viditelného a toho neviditelného, toho dočasného a toho věčného…
Konečné, viditelné a smrtelné vnější tělo a vedle něho neviditelná, nesmrtelná a vzácnější duše uvnitř? Hynoucí tělo a nesmrtelná duše?
Opravdu se to tak na první poslech zdá. A často se tak ta Pavlova slova i vykládají. Apoštol Pavel tu ale píše o jiné rozdílnosti. On píše o rozdílnosti v očekáváních, nadějích a pohledu tohoto světa na straně jedné a lidí víry na straně druhé.
Řečeno jednoduše: člověk mimo nás, který Krista Ježíše za svého Pána spolu s námi ještě nevyznává (proto člověk vně nás), ten se přece na svůj život dívá a hodnotí jej jinak, jinak, než jak se na svůj život dívá a hodnotí ho ten, který už v Krista Ježíše věří (proto ten uvnitř nás).
Šedivíme. Stárneme. Ubývají nám síly. Už svým narozením začínáme se přibližovat konci. Všichni. S každou další naší minutou jsme hrobu a smrti blíž a blíž. Bohatý nebo chudák, žena nebo muž, křesťan nebo ateista… Takto se na život člověka dívá svět, naše nevíra, člověk vně nás.
A člověk uvnitř nás, člověk v Kristu Ježíši a jeho víra - vidí vlastně totéž. I my jsme přece z tohoto světa, i nás se stárnutí, ubývání sil a umírání týká. Ničemu z toho se nevyhneme. Jenže pro nás je to všechno - součástí cesty. Cesty s Pánem Bohem. Cesty, která, bude-li Pán chtít, vůbec končit nemusí! O tomto rozdílu tu apoštol Pavel píše!
Takhle to přece církev, naše víra, my, jsme-li „uvnitř“, vidíme! Takhle se ten pohled víry v nás od toho našeho jen pohledu, pohledu světa, liší!
Ano, ten právě naznačený rozdíl mezi Pavlovým „člověkem vně“ a „člověkem uvnitř“ je velkým zjednodušením. Život každého člověka, ať už věřícího nebo nevěřícího, je bezpochyby mnohem, mnohem složitější a nelze takto zredukovat. Vždyť ani my, lidé církve, nikdo z nás, nedokážeme se oprostit od pohledu světa, nedokážeme se na všechno dívat jen pohledem víry.
Jenže právě o tom tu apoštol Pavel píše. Píše o tom, co my všichni velmi dobře známe. Jak rozdílná jsou očekávání, naděje i hodnocení těch úplně stejných životních událostí a situací, díváme-li se na ně očima tohoto světa nebo očima víry; stojíme-li právě teď vně nebo stojíme-li právě teď uvnitř – zapomínáme-li na Boží lásku, péči a spásu, nebo na ni nezapomínáme a spoléháme na ni.
Vždyť k čemu se to všichni den po dni, hodinu za hodinou přibližujeme? Čím pro nás ten stále plynoucí a nám všem tak rychle ubíhající čas je? Jak se teď na ten nám darovaný čas díváme?
Náš život jako přibližování se k vlastnímu a nechtěnému konci, konci, který se ze všech sil snažíme oddálit, posunout jej co nejdál? Nebo všechen náš čas jako způsob Božího vedení nás k našemu vlastnímu smyslu, k plnému lidství, k našemu - obnovení? … ale jestli i ten člověk vně nás hyne, však ten uvnitř nás obnovuje se den za dnem.
Na jedné straně, určovaní pohledem a hodnotami tohoto světa kráčíme svými životy k vlastnímu konci. Ale jako ti Kristem a v Kristu obrácení, věřící, kráčíme svými životy k obnovení… Takto zásadně proměňuje víra náš pohled, celé naše životy. Úplně nás obrací. Dává našim životům úplně jinou hodnotu i smysl! O tomto daru tu apoštol Pavel svým sestrám a bratřím v Korintu píše!
Všichni procházíme souženími. Všichni máme trápení, tak jako každý lidský život svá trápení má a přináší. Ale teprve ve víře vidíme, že nic z toho není jen ztrátou. Ani jen zdržením! Žádné naše přibližování se k nevyhnutelné černé díře na konci! Ale další z mnoha milníků na cestě s Bohem – na Jeho cestě s námi do naší plnosti, do našeho obnovení. Toto naše víra vidí! Takto nás víra obrací, takto nám naše životy odhaluje!
Vždyť Ten, kterého jsme my lidé přibili na kříž jako zločince, učinil právě i z tohoto svého kříže, nástroje své popravy, svého konce - cestu do naší záchrany!
I skrze naše slabosti a trápení, omyly, chyby, viny, hříchy - děje se s námi milost Boží. Do všeho, co prožíváme, co činíme, co znovu a znovu kazíme, Pán Bůh ve své milosti vstupuje – nejen proto, aby byl v tom všem s námi, ale proto, aby právě i toto učinil svou cestou! Cestou, která nás všechny přivede - mezi ty „uvnitř“.
A všimněme si toho, prosím. Ani jedno Pavlovo slovo o tom, že na toho, kdo věří, žádná soužení nepřicházejí, že pronásledování a nemoci a strach o sebe i o druhé přicházejí jen na ty vně Kristova lidu, na ty, kteří nevěří, nebo věří špatně a málo. Ne. Nic takového tu apoštol nepíše.
Jsme-li však „uvnitř“, díváme-li se vírou a ve víře, je nám v našich souženích přítomna i jakási zvláštní lehkost. Jsme-li „uvnitř“, nemají už naše nemoci a soužení tu moc, jakou v nich vidí svět, a jakou i pro nás měla dříve. Naše nemoci a soužení jsou překonatelná. Nedokáží už člověka zastavit, nedokáží ho zničit. Protože skutečnou moc má v našich očích jen - ten Jediný. A pod touto mocí, pod mocí toho Jediného, jsou i všechna naše soužení, všechny naše slabosti, nemoci, chyby, hříchy i pády…
…nevyhlížíme to viditelné, ale to neviditelné. To viditelné je totiž dočasné, ale to neviditelné věčné, uzavírá apoštol Pavel.
Do posledního místečka zaplněné - království Boží! Království Boží a v něm všichni, všichni, kteří v něm být mají. To je tím neviditelným, co i my, „uvnitř“ už, vyhlížíme!
Mnoho a mnoho těch, kteří mají a smějí být uvnitř a jsou zatím stále ještě vně. Tolik Božích dětí, které si stále ještě myslí, že všechno, co mají a čím jsou, mají a jsou tím jen proto, že ony to tak chtěly. Že to ony sebe samé drží a vedou. A že dobrý smysl má jen to, v čem ony ten dobrý smysl vidí. A mnoho a mnoho dětí Božích, které se na svět teprve narodí…
Spása mnohých. Mnohých. Nejen naše. Ohromné společenství všech, kteří už vědí, kde, v čí ruce, vlastně všichni jsme. Toto je tím neviditelným, jež vyhlížíme. Protože už víme, že našemu Pastýři záleží na každé jeho ovci, na každé větvičce, která kdy vyrostla a bude vyrůstat z jeho vinného kmene. A to pozemské, časné a nedokonalé že nemá být odděleno, zahozeno a zničeno, ale přetaveno, proměněno, dotvořeno, aby i ono mohlo své ovoce nést.
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý (Gn 1,31). I my to tak smíme vidět. Celý svět vidět – Jeho očima. V Pravdě. A tak stát se těmi uvnitř. Jeho církví, společenstvím těch, kteří se tiší před svým Otcem a Jeho slovu a lásce se otvírají…
A až se všichni takto uvidíme, až před Ním se všichni ztišíme a Jeho slovu a lásce se otevřeme - nastane den sedmý, den odpočinutí, den jednoty všeho a všech v Bohu.
Protože nejen kvůli těm, kteří už věří, Kristus Ježíš na kříži umřel a třetího dne vstal z mrtvých… Amen.
