Starší, kteří mezi vámi jsou, prosím, sám spolustarší a svědek utrpení Kristových a účastník slávy, která bude zjevena. Paste stádo Boží, které je u vás, dohlížejíce na ně ne nucením, ale dobrovolností podle Boha, ne s nízkou zištností, ale ochotně, ne jako panovníci nad svým dědictvím, ale příkladem tomu stádu. A když se ukáže pastýř nejvyšší, obdržíte nevadnoucí věnec slávy. (1P 5,1-4 vlastní překlad)
Paste stádo Boží… prosí apoštol Petr starší církve, presbytery. Stejně, jako on sám byl k tomu Kristem vybídnut a poslán. Pas mé beránky… Buď pastýřem mých ovcí… Pas mé ovce, četli jsme před chvílí ta Pánova slova Petrovi (J 21,15-19).
Jak tedy pást? Jakým způsobem pasou se ovce a beránci Páně, stádo Boží? Co je třeba dělat? Kam je vést a kudy?
V první řadě je třeba říci, že starší, presbyter, nemusí být nutně člověkem starým. On je to totiž spíš člověk obdařený, milostí Boží obdařený: chápat, vidět, jak náš Pán jedná, jak náš Pán nás vede. Svědek Pánova jednání s námi, svědek o Jeho ochraně a vedení. To je pro apoštola Petra presbyter, starší.
Není to tedy ani tak otázka věku, jako spíše vděku, vděčnosti. Ne toho, jak schopní, pilní a pracovití starší a presbyteři jsou, jako spíš toho, u čeho je jim dáno být, co je jim dáno vidět, nahlédnout, chápat… Žádná vlastní dokonalost, neomylnost a bezchybnost. Naopak! Vědomí o vlastních selháních, slabosti, nestálosti a nedokonalosti, toto je tím pravým předpokladem k tomu oním starším, presbyterem, být! Vždyť právě na Petrovi máme o tom ten nejlepší příklad!
To velké sebevědomí, rozhodnutí být tím nejlepším a nejvěrnějším učedníkem ze všech: Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!…I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě!, dušoval se Petr jen pár hodin před tím, než svého Pána zapřel hned třikrát (Mt 26,30-35).
Asi i proto ptal se v našem prvním čtení Pán Ježíš Petra právě třikrát, zda ho miluje. A Petrovi to došlo. Proto se zarmoutil, když se ho Pán Ježíš zeptal potřetí… „Ano, Pane, vím. Já, já jsem svému závazku věrnosti nedostál, já podlehl jsem svému strachu a slabosti. Nejsem lepší než ti druzí… A jen Ty, Pane, jen Ty víš, jak na tom doopravdy jsem. I tenkrát jsi to věděl.“
Muselo to pro Petra být ohromně těžké a bolestné přiznání. Taková sebedůvěra – aby za pár hodin na to právě on zapřel svého Pána hned třikrát… Ale i to smělo být z Pánovy milosti k dobrému, mělo to svůj dobrý význam pro Petrovu cestu! Takový, Pane, jsem. A přesto jsi mě nezavrhl. Dál se mnou počítáš. I navzdory mé slabosti, ano, i skrze ni, mě, Pane, vedeš! Copak právě toto není skvělou zkušeností a tím nejlepším předpokladem pro Petrovo pasení?
Apoštol Petr v tomto svém listu použil jedno zajímavé slovo. Paste stádo Boží, které je u vás, dohlížejíce na ně ne nucením, ale dobrovolností podle Boha… Je to ono „dohlížejíce“. Dohlížet se řecky řekne episkopein. A právě od tohoto slova - episkopein - je odvozeno slovo episkopos, biskup. Biskup je totiž jedním ze starších. I on je tím, kdo dohlíží, nebo ještě lépe: přihlíží. I on obdarován milostí přihlížet, být svědkem toho, jak ne on, ne my, ale náš Pán své stádo vede… a právě o tom nám ostatním svědčit.
Ale na druhou stranu – nebylo by to přece jen trochu málo – být „jen“ při tom, moci „jen“ přihlížet? Nejsou snad zapotřebí také naše vlastní rozhodná slova, skutky a činy, jasná a pevná rozhodnutí: uděláme to teď tak a tak… odvaha pojmenovat věci pravými jmény… dokázat veřejně a nahlas říci ne, toto je špatné a zlé, to my dělat nebudeme… Nestačí přece „jen“ být při tom, občas je třeba taky sami něco udělat…
Sestry a bratři, právě toto má tu apoštol Petr na mysli! Moc Ducha svatého ani v nejmenším nekončí u povolávání starších a biskupů! O tom je každý z presbyterů povolán svědčit. Že Duchem Božím, Kristovým, jsme povoláváni všichni, úplně každý z nás! Jedni k tomu vést bohoslužby a kázat, druzí zase k tomu učit, vést nedělní školu, mládež, další k tomu starat se o hudbu, další navštěvovat ty, kteří o to stojí, další starat se o věci provozní, o účetnictví, vést jednání staršovstva, starat se o sborový dům, o kroniku, organizovat sborové akce, pečovat o zahradu a zeleň…
Každý z nás má v církvi Kristově své místo, své poslání! Byť by to měla být i jen obyčejná účast na našich shromážděních. Ani to přece vůbec není málo! Vždyť jak by mohly v našich sborech fungovat třeba biblické hodiny, kdyby sice byl ten, kdo by je vedl, ale nebyl by nikdo, kdo by do nich přicházel?
Všichni, všichni Duchem svatým povoláni k tomu být živou součástí našich společenství, která nevedeme my, ale On, Pastýř nejvyšší. A my všichni máme tu milost být při tom, být svědky toho, jak navzdory vší naší slabosti a nedokonalosti náš Pán a Bůh jedná, kraluje. Jak i skrze naši slabost a nedokonalost On vede a provádí nás vším, co se s námi děje. A být udiveni, žasnout, jak je při vší té naší slabosti a nedokonalosti možné, že tím sborem, církví Kristovou, vlastně vůbec jsme…
Právě toto, píše apoštol Petr, právě toto presbyter vidí. Právě o této jednotě v různosti presbyter svědčí, v této jistotě a víře presbyter žije, jedná a mluví. A tím se oním presbyterem, starším, stává. A my ostatní tuto jeho víru vidíme a rozpoznáváme, a v Duchu svatém vidíme v něm pro sebe příklad a vzor, od něhož je co se učit…
Presbyter, starší, jako svědek. Svědek o tom, co i jemu bylo z milosti Boží dáno zažívat a vidět. Že Pán, Pán vede ovce své! Svou vlastí vírou v Pána, svou láskou k Němu, tak pase presbyter svěřené mu beránky a ovce, stádo Boží...
A presbyterů, starších, není mezi námi jen tolik, kolik je členů v našich staršovstvech…
Kam tedy teď jít? Jak se rozhodovat? Co konkrétního udělat, aby to bylo podle vůle Boží?
Nechme to s klidným srdcem na Něm, na našem Pastýři Nejvyšším. Protože On nás opravdu vede! A dá nám svého Ducha, abychom obstáli ve všem, v čem bude třeba. Takto i dnes jděme za Ním! Tam, kam On nás všechny vede právě i dnes! S jistotou, že v Jeho milostivé ruce zůstaneme dokonce i tehdy, když se rozhodneme špatně! Protože On, On rozhodl se být s námi a vést nás i skrze to, v čem neobstojíme, v čem zklameme sebe i druhé!
Je tu ale ještě jedna věc, kterou tu o sobě – a nejen o sobě, o všech starších, presbyterech - apoštol Petr napsal. … sám spolustarší a svědek utrpení Kristových … Jak si máme ta Kristova utrpení představit?
Jestli už víme, že všechno, co na nás v životě přichází, smí mít z Pánovy milosti svůj dobrý smysl - i to zlé, bolestivé a smutné, že nic z toho, co se s námi děje, neděje se díky Pánu s námi ani nadarmo ani zbytečně, protože On i z toho tvoří cestu do našeho spasení – pak i my už těmi svědky Kristových utrpení jsme. A nejen to. My ta utrpení Kristova dokonce podstupujeme!
Kristovo vědomí, Kristova jistota, že všechno, i to utrpení, kterým na kříži prochází, je z Boží milosti cestou do naší spásy. Právě tuto jistotu, Kristovu jistotu, píše apoštol Petr, smíme teď mít i my! O všem, co se nám i s námi děje! V tom všem jsi, Pane, s námi. Tím vším nás, Pane, vedeš. Do svého cíle. Amen
