On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Iz 40,29-31)
Ano, takový je náš Bůh. Takto jej všichni známe. Jako toho, kdo dává sílu i odvahu… A bez Jeho vůle, bez Jeho síly, zůstali by všichni, i ti nejmocnější a nejúspěšnější z nás, věřící i nevěřící, pouhým prachem země.
Zemdlenost, únava, potácení se a klopýtání – to jsou stavy lidské, stavy naše, stavy stvoření. A On?… On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
Jenže… Myslel-li prorok Izajáš tato svá slova právě takto, proč tedy nenapsal jednoduše, že On dává svou sílu všem? Všemu?… Proč psal o dávání síly - pouze - tomu zemdlenému, o dávání dostatku odvahy - pouze - tomu bezmocnému? Chtěl tím snad naznačit, že náš Pán a Bůh si nakonec přece jen vybírá?… Jakási Boží pozitivní diskriminace? On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Jak si ta - uznejme, že zvláštní - Izajášova slova vysvětlit?
Sestry a bratři, ale co kdyby tomu tak opravdu bylo? Co kdyby ti Izajášovi zemdlení a bezmocní byli skutečně dál než jsou ti silní a mocní, že jim Pán Bůh dal více než těm ostatním?…
Vždyť kdo z lidí už o sobě vyzná, že právě na to nejhlavnější a nejpodstatnější mu jeho vlastní síly jednoduše nestačí? Že pomoc Boží potřebuje, že bez Jeho milosti a slitování se neobejde? Jedno, je-li právě mladý či starý, silný nebo slabý, mocný nebo bezmocný, na dosažení toho v životě nejpodstatnějšího - že prostě nemá?
Toto je totiž ta zemdlenost a bezmoc, o nichž tu prorok Izajáš píše!
Vzácné zemdlení a vzácná bezmoc, vyrostlé nikoli z našeho vlastního vyčerpání, ale ze setkání s Ním, se skutečnou a opravdovou silou, mocí, záchranou.
Ne v tom, jak se každému z nás s přibývajícími léty vytrácejí naše vlastní síly z mládí. Ne v tom, co všechno teď my, narozdíl od těch druhých vedle nás, už nemůžeme, nedokážeme, nesmíme. Ale v tom, s jak velkou milostí, silou, mocí a láskou jsme se setkali a setkáváme. Odsud, ze setkání s Ním, s mocí, silou a láskou toho Jediného, můžeme teprve spatřit skutečnou hlubinu naší lidské bezmoci, zemdlenosti, ochablosti a pádu… Takovéto zemdlení a takovouto bezmoc má prorok Izajáš na mysli!
On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. – Chvála Tobě, Pane, že i já smím už tím zemdleným a bezmocným být, že i já už díky tvému svatému Duchu vím, odkud se bere v nás lidech, v celém Tvém stvoření, ona síla, kterou v sobě máme. Kde i v nás bere se ta odvaha svědčit, radovat se a mluvit o veliké naději i tam, kde veškerá naše síla a moc dochází a selhává. Chvála Tobě, Kriste, že i se mnou, slabým, zemdleným a bezmocným, jsi se ve své milosti setkal.
V slabosti se projeví má síla (2K 12,9), odpověděl sám Kristus apoštolu Pavlovi na jeho trojí volání, aby jej jeho ostnu zbavil. Protože k tomu jsme, sestry a bratři, samotným Kristem spolu s Pavlem a všemi ostatními Jeho svědky povoláni: obráceni setkání s Ním společně vyznávat, Kdo Jediný je tu tím doopravdy silným! A kým jsme my sami – bez Něho!
Ve tvé slabosti, Pavle, projeví se má síla. Takto dávám ti podílet se na mém evangeliu, na mé lásce a záchraně: Vyznávat svou vlastní slabost, svou slepotu a nedostatečnost, svůj osten, o němž už víš – v síle mé! Toto buď tvou silou, tvou mocí, tvým podílem na mé Pravdě!
Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.
A není to vůbec žádné klišé, žádná prázdná fráze. My věřící přece skutečně nabýváme nové síly. Nové síly. Síly od Něho. Od Toho, který nám na svém vlastním Synu ukázal, že není nic, vůbec nic, co by kohokoli z nás dokázalo oddělit od Boží lásky k nám. Od Jeho blízkosti, péče, starosti a dávání nám všeho, čeho nám bude potřeba.
Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Iz 55,1), vyřizuje i nám na jiném místě prorok Izajáš, že od Něho můžeme brát stále, že On nás vede a chrání, že On je naší Cestou, že On nese nás! Bez ohledu na naše peníze, výkony a síly.
A tak i my věřící padáme, umdléváme, stárneme, sotva stojíme na nohou, ani krok už neuděláme – a přesto právě my, zemdlení a bezmocní, běžíme a jdeme. S Ním, v Jeho síle, po Jeho cestách. Na Jeho křídlech vznášíme se jako orlové. A nikdy nejsme unaveni chválit, nikdy nejsme ochablí k tomu radovat se – z Jeho lásky, z Jeho milosti, záchrany a spásy, na nichž i my smíme se teď podílet. Vždyť to všechno, co se nám v životě děje, není jen boj, ale vždycky také a hlavně: Jeho milost.
Odsud, od Něho, bere se naše odvaha. Odvaha postavit se nemocem, hříchu, smrti, nenechat už je nad námi vládnout.
Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Takto je nám lidem Pán Bůh milostiv. I ti, kteří jsou teprve v rozpuku svých sil, smějí už o svém zemdlení a o své únavě vědět. I mladíci mohou už z milosti Hospodinovy skládat svou naději ne v sebe, ve své vlastní síly a schopnosti, ale v Jeho milost a lásku. A stávat se jinochy, kteří už vědí, že i když jsou jejich vlastní kroky jen samým potácením a klopýtáním, z Boží milosti jdou a půjdou cestou dobrou, bez ohledu na to, kolik vlastních sil budou nebo nebudou mít.
Od Něho nechat se zachraňovat dál a dál. Znovu a znovu chytat se Jeho ruky, která nás drží, a z ní čerpat Jeho moc, milost i sílu. Toto je spása Boží. Spása těch, kteří v setkání s Ním už poznali své zemdlení, slabost i bezmoc. Amen
