Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená „Lebka“, dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak se tam posadili a střežili ho. Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: Jsem Boží Syn!“ Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní. V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Elijáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Elijáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. (Mt 27,33-50)
Tak podrobný popis všeho, co se tenkrát spolu s ukřižováním Pána Ježíše dělo! Četli jsme tu o vojácích, o spoluukřižovaných lupičích, o kolemjdoucích, kteří Pána Ježíše uráželi, o posmívajících se velekněžích, zákonících a starších, vyzývajících ho, aby sestoupil, je-li Božím Synem…
Ale o Bohu? Sestry a bratři, kde byl v těch chvílích Bůh? Čí vůle se tu vlastně děla? Vůle vojáků? Vůle Pilátova? Nebo vůle zákoníků a starších lidu? Kde byl Bůh, když ho na kříži umírající Pán Ježíš volal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Právě o tom náš dnešní text mluví. Že pouze Duchem svatým, vírou, můžeme teprve skutečně porozumět tomu, co se onoho Velkého pátku pro každého z nás, pro každé z Božích dětí, vlastně doopravdy stalo. Kdo koho tu vedl a kam. Kdo tu šel s kým. A kdo koho tady vlastně doopravdy střežil a hlídal.
Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak se tam posadili a střežili ho. Tak kratičká zmínka o tak bolestivém aktu! Pouhopouhá dvě slůvka: Ukřižovali ho. Nic víc. Žádný popis toho, co s ním při tom dělali, jak strašlivě jej to muselo bolet. Pro ty vojáky to totiž byla každodenní rutina. Dobře a rychle vykonaná práce. Žádné zbytečné zdržování a emoce. Proč taky… Jen toho dne – jedno ze tří ukřižování. Kolik takových ukřižování museli ti vojáci vykonat za měsíc? Za rok?
Pod křížem, u Jeho nohou, ti vojáci pak seděli. A střežili ho. Ne však jako Jeho učedníci, jako my všichni pod křížem svého Pána teď shromáždění. Oni právě pod tím Jeho křížem, u Jeho nohou, losovali o to, kterému šťastlivci připadne Jeho šat. A přitom každého z nich, každého z nás, Pán Bůh právě teď obdarovával šatem nekonečněkrát vzácnějším a trvalejším. Šatem své lásky, svého odpuštění a spásy.
Jenže kdo z nich, kdo z nás lidí to tenkrát viděl? Vojáci? Pilát? Velekněží, zákoníci a starší? Jeho rodina? Učedníci? - To však neznamená, že se právě toto pro nás všechny tehdy nedělo!
Sestry a bratři, jak výmluvným je to obrazem naší lidské jen spravedlnosti! Spravedlnosti v nicotnostech, drobnostech a nepodstatnostech, a přitom úplné slepoty vůči tomu skutečně podstatnému. Zaměstnáni, zaujati „spravedlivým“ losováním o Ježíšovy svršky, zcela však slepí k šatu, o který tu jde především, k šatu, z kterého je teď náš Pán Bohem vysvlékán právě proto, abychom jím mohli být oblečeni úplně, úplně všichni. Také o tom tato dnešní slova jsou.
I onoho Velkého pátku byl jasný a slunečný den. Až do večera. A přesto, četli jsme, v poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin.
Protože to slunce, které v něm, v Ježíši, mnozí viděli, uhaslo. Nikdo, nikdo už v něho teď nevěřil. Zpočátku mnozí ještě doufali, s napjetím čekali, zda z toho kříže nakonec přece jen nesestoupí jako ten, který má moc od Boha. Tak moc si to Jeho učedníci a rodina přáli. Nic takového se však nestalo. Nesestoupil. A nesestoupí. Každému už to bylo jasné. Všechny síly mu už došly. Nedokázal dýchat. Mlčel.
Ale kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
To kvůli nám, nám všem, takto zvolal! Ne snad proto, že by, zesláblý utrpením, právě přišel o svůj rozum a jenom si to myslel. On tak zvolal, protože se to s ním stalo. Kvůli nám se to s ním stalo! Bože můj, Bože můj, proč jsi mě - opustil?
Sem, právě sem, Pán Ježíš celou tu dobu kráčel! K Božímu opuštění na kříži. Za nás za všecky. Za každého z nás, kdo jsme si toto ve svém hříchu kdy usmysleli a usmyslíme. Že Bůh mě, nás, stejně jednoho dne opustí. To je přece smrt: Boží opuštění.
Abychom právě my po Jeho vzkříšení třetího dne pochopili, že není nic, vůbec nic, co by kohokoli z nás mohlo oddělit od Boží lásky k nám. - Ani to opuštění, které jsme si my všichni ve své slepotě o nás a o Pánu Bohu usmysleli. A které On, jako Ten Jediný, na sebe kvůli nám doopravdy vzal.
Vždyť právě Jeho, Toho Jediného, kterého kvůli nám opustil, Bůh smrti nenechal, ale třetího dne Jej vzkřísil.
Slunce, které ani na tom nejhlubším možném dně svítit nepřestalo. Slunce, které právě i tam, na tom nejhlubším možném dně, kvůli nám a našemu pochopení takto mocně zvolalo. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Kristovu oběť nelze napodobit, ani ji zopakovat. Je jedinečná. Vždyť nikdo z nás lidí Boží opuštění nezakusil a nezakusí. Jen a pouze On, Jeho milovaný Syn. Pro nás a kvůli nám. Abychom i my mohli s Ním a v Něm třetího dne povstat, k životu věčnému být Jím vzkříšeni.
…zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!… ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj.
Takto hluboká ta tma po vší zemi byla. Tma, v níž nikdo z nich, nikdo z nás lidí nevěděl, nechápal, co velkého se právě teď pro úplně každého z nás na tom Jeho kříži děje. Tma, v níž sestoupit z kříže a vyhnout se Božímu opuštění mělo se stát dokonce důkazem o Ježíšově spasitelství! Jenže On je Spasitelem právě tím, že z toho kříže nesestoupil, že právě na tom kříži za nás, za každého z nás, jako Ten Jediný Boží opuštění – smrt, podstoupil!
Proto z toho kříže nesestoupil. Protože jinak bychom své slepotě, svému hříchu, svému starému lidství, nezemřeli. A nebyli bychom vzkříšeni k životu věčnému, k životu s Pánem Bohem na věky. Amen
