Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. (1 K 1,10-17)
Svornost, plná jednota smýšlení a přesvědčení všech církví… Katolíci, husité, baptisté, evangelíci, ale i další křesťanské denominace. Církev bratrská, Jednota bratrská, Křesťanské sbory, adventisté, metodisté, Apoštolská církev a další a další…všichni svorni a jednotní! - Sestry a bratři, jde to vůbec? Je ta Pavlova upřímná prosba po svornosti a jednotě vůbec možná?
Jak začít? Čím? A v čem máme být vlastně svorní a jednotní? V celibátu kněží? Ve společném postoji nás všech vůči státu a církevním restitucím? V poslušnosti magisteriu? V jednotném bohoslužebném pořádku? V presbyterně-synodním zřízení? V náhledu na Mistra Jana Husa, na husitské hnutí, na celou naši českou historii? Tohle že by měl apoštol Pavel na mysli? Tohle že by byl ten důkaz naší svornosti, jednoty smýšlení a přesvědčení?
Pavlovi jde o jinou svornost a jinou jednotu. Jde mu o svornost a jednotu v našem společném náhledu, v našem společném vyznání, že křesťany jsme ne proto, že my jsme si vybrali Krista, ale naopak – že On, Kristus Ježíš, vybral si nás! Že Jeho láska, Jeho kvalita, Jeho moc, ne ty naše, rozhodly a rozhodují o tom, že jsou tu křesťané hodni toho jména.
Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu… Je-li někdo členem jedné skupiny, třeba zrovna přívrženců apoštola Pavla, není a nemůže být, logicky, členem těch skupin dalších – přívrženců Apollových, Petrových, Chloininých… Tady nastává to rozdělení. Pavlovci, Apollovci, Petrovci…
Ale co je špatného na tom, když někdo říká: Já se hlásím ke Kristu? Ani tito že by nebyli těmi pravými? Ke komu jinému se hlásíme my? - Jak to tu apoštol Pavel myslí?
I ten, kdo se hlásí ke Kristu, může totiž Krista Ježíše snižovat – je-li pro něho Kristus tím správným, ale stále jen jedním z mnoha, mezi nimiž si my lidé vybíráme… Hlásím se ke Kristu, protože já jsem si ho mezi všemi ostatními vybral. My hlásíme se ke Kristu, protože my dovedli jsme si dobře a správně vybrat. Proto jsme ti praví… Právě tímhle, píše tu apoštol Pavel, snižujeme Ježíše Krista na úroveň Pavlovu, Apollovu, Petrovu!
Skutečně jsme křesťany, Kristovci, proto, že my jsme si vybrali Jeho? Slitovává se snad Kristus jen nad těmi, kteří už ho o slitování prosí?… Je snad Pán Bůh milostiv jen těm, kteří si to už nějakým způsobem zasloužili? Kvůli komu, kvůli komu všemu, byl Kristus Ježíš ukřižován? - ptá se Pavel… Jen kvůli těm, kteří si ho sami vybrali, vyberou?
Ne já hlásím se ke Kristu, ale naopak – Kristus Ježíš jednou provždy přihlásil se ke mně. Proto jsem křesťanem. A nejen já mohu jím být. Protože On se přece nehlásí jen ke mně… Hlásí se i k Pavlovcům, i k Apollovcům, i k Petrovcům, ke katolíkům, husitům, baptistům, Církvi bratrské, evangelíkům, Křesťanským sborům a ke všem dalším křesťanským denominacím. Ale hlásí se přece také k nevěřícím, k pohanům, k muslimům, buddhistům, atheistům, i když o tom nevědí, i když o to neprosí… On, On drží nás. Jen proto přece všichni jsme!
Sestry a bratři, co když ona jednota, o niž tu apoštol Pavel korintské prosí, tkví právě v tomto: v našem společném a shodném pohledu na to, komu všemu musíme přiznat status Kristem milovaných, status Kristem oslovovaných a zachraňovaných?
Ne v tom, kdo jsme my a co my děláme, ani v tom, co ti druzí dělají nebo nedělají, ale v tom, jaký je On, Kristus Ježíš! Že On je Spasitel, že On je ten milující, kterému záleží i na té nejposlednější ovečce stejně tak moc, jako na všech ostatních. … Což byl Pavel za vás ukřižován?
Teprve tam, kde tuto moc, milost a lásku Kristu (!) upíráme, teprve tam jsme skutečně rozděleni… Máme-li Krista jen za toho, pro koho my se rozhodujeme a volíme si ho jako jednoho mezi ostatními, máme-li ho jen za toho, jehož lásku si buď zasluhujeme nebo nezasluhujeme tím, jací jsme a co děláme, tam nám hrozí stejně obrovský průšvih nejednoty a rozdělení, jaký hrozil korintským.
Přemýšlíme-li tedy dnes nad tím, jak jsme nebo nejsme my křesťané svorní, zkusme dnes nezačít tím, co nás dělí, co děláme my a ostatní to nedělají a naopak… Toto není pohled víry. My všichni jsme přece samotným Kristem obdarováni k tomu mít pohled jiný. Jeho pohled. Jeho mysl. Kristovo smýšlení. …my však mysl Kristovu máme…píše Pavel o kapitolu dál (1 K 2,16)
Náš vlastní a nám všem společný pohled jedněch na ty druhé. Naše společné přesvědčení, že si navzájem nejsme konkurenti a rivalové, ale ti, kteří to hlavní, to zcela nejpodstatnější, vidí úplně stejně. Nás jako vás, nás všechny oslovil sám Kristus Ježíš! Nám všem je přítomen! K nám všem promlouvá! Nás všechny zachraňuje. Touto jistotou, tímto přesvědčením jsme si sestrami a bratry v Kristu. Ať jsme katolíci, husité, baptisté, evangelíci, nebo kterákoli jiná denominace…
… A koho z lidí On nemiluje? Za koho z lidí On svou smrt na kříži nepodstoupil, když i za nás, malé a nepatrné, ano?
Zůstaňme tedy klidně dál těmi, kterými jsme. Mějme své vůdce, své svaté. A chvála Pánu Bohu za ně, za všechny, kterým On daroval svého svatého Ducha. Máme-li stejné smýšlení o Něm, o Jeho lásce, o Jeho slitování, jsme a zůstáváme jednotní. Všechny ostatní rozdíly mezi námi sice zůstanou, ale budou nepodstatné. Nebudou už této naší jednotě žádnou překážkou.
Vždyť i naši vůdcové, i naši svatí, my všichni jsme jen horšími či lepšími, každopádně vždycky jen lidsky nedokonalými, služebníky Pána našeho Ježíše Krista. Svědky Jeho moci, milosti a lásky. On, pouze a jedině On, rozhoduje o tom, kdo bude či nebude Jeho lidem svatým. Moudrost Kristova kříže, Duch svatý, ten nás dokázal a dokáže změnit…
A že apoštol Pavel běžně nekřtil, to přece ještě vůbec neznamená, že křest je pro něho něco nepotřebného, méněcenného, dokonce snad zlého. Křtít poslal Pán jiné. Pavla poslal zvěstovat evangelium. A tohle také apoštol Pavel z milosti Kristovy činí, jak nejlépe dovede. Apollos a Petr byli posláni zase k dalšímu, co je v očích Kristových potřebné a dobré. A tak i oni to jistě činí, jak nejlépe dovedou.
I my čiňme to, k čemu jsme Kristem posláni. Všichni přece stojíme dobře, na tom správném základě. Víme, že Jím, Jeho milostí, byli jsme povoláni. Víme, že On mezi nás přichází a mluví k nám… A vysílá nás. Jedny křtít, druhé kázat, další pečovat o potřebné, další starat se o administrativu, jiné účtovat, budovat, bořit, stavět… Všichni máme v Kristově církvi své dobré místo, své poslání.
A ve všem, v úplně ve všem, co děláme, smíme být Jeho svědky. Ne svou dokonalostí, ale tím, že vidíme sebe i ty vedle nás jako ty, za něž byl Kristus ukřižován, a jako s takovými s námi se všemi počítáme a jednáme. Takto Jeho kříž nepozbývá svého smyslu. Takto nebyl náš společný Pán a Spasitel ukřižován nadarmo. Amen.
