Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celý den jsem k smíchu, všichni se mi posmívají. Vždyť pokaždé, když promluvím, o pomoc volám, násilí a záhubu vyvolávám. Neboť stalo se mi slovo Hospodinovo k pohaně a k posměchu po celý den. A řekl jsem: nebudu ho připomínat a nebudu už víc mluvit v jeho jménu, a bylo v mém srdci jako hořící oheň uzavřený v mých kostech. Jsem vyčerpán tím, co musím nést, a nemohu. Vždyť slyším samé pomluvy. Kolkolem děs. Udejte ho. Udáme. Každý, komu přeji pokoj, čeká na můj pád. Snad se dá přemluvit, přemůžeme ho a naši pomstu od něho odejmeme. A Hospodin je se mnou jako bojovník krutý, proto ti, kdo mě pronásledují, upadnou a pozbudou moci. Budou se velmi stydět, protože jednali nerozumně, jejich věčná ostuda nebude zapomenuta. (Jr 20,7-11 – vlastní překlad)
Není to vůbec žádný med, vidět už věci tak, jak je vidí Pán Bůh, a ještě k tomu o nich tak i mluvit. A nejen proto, že ti ostatní s tím často nesouhlasí. Ač i takovéhoto nesouhlasu a nerozumění druhých zažíval prorok Jeremjáš dost a dost, to ještě nebylo tím hlavním, tím nejbolavějším, nač si tu před Pánem stěžoval.
Stane-li se člověku slovo Hospodinovo, samozřejmě že to neznamená stát se slavným, váženým a společností uznávaným. Je tomu přesně naopak. Slovo Hospodinovo člověku nabourá všechno, všechno, v čem až dosud pohodlně dlel. Boří zažité vztahy, vyvolává konflikty, posměch, dokonce pomstu a trest. Mnoho, mnoho proroků Hospodinových nedožilo se vlastního stáří…
Jenže – a právě o tom tu prorok Jeremjáš mluví – ona je tu věc ještě bolavější. Stane-li se člověku slovo Hospodinovo, začne totiž vidět jinak – sebe sama. Svou vlastní nedostatečnost najednou vidí! Vlastní omyly a chyby!
To já, Hospodine, já jsem příčinou tolika bolestí, tolika křivd a trápení! A jak slabý a bezmocný jsem proti všemu zlému, jež i ve mně se rodí!
Stane-li se člověku slovo Hospodinovo, vidí v první řadě to, jak nevhodnou, hloupou a nedokonalou nádobou je - on sám!
Sestry a bratři, toto proroka Jeremjáše bolelo nejvíc! Toto břemeno jej tížilo až k neunesení. Být pohaněn – ve svých vlastních očích. Vlastnímu výsměchu denně být vystavován. Vždyť každé mé slovo, každá má promluva, je jen dalším a dalším voláním zoufalce o pomoc!
Přemlouvals mě, Hospodine – ano, přemlouval. Protože ani mně nestačilo říct jen jednou nebo dvakrát. Kolikrát, kolikrát musel jsi jen ke mně promluvit, abych konečně uslyšel? Kolikrát musel jsi mě přemlouvat, abych se vůbec přemluvit dal? Co všechno musel jsi, ty, Pane, udělat, abys přemohl mou slepotu, mou vlastní hluchotu a tupost? Přemlouvals mě, Hospodine… a jen proto …dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl… Protože tvrdý, velmi tvrdý a nepoddajný materiál jsem. Protože svéhlavé, svévolné, konfliktní je srdce mé.
Jak těžké je tvé slovo nést, Hospodine! Vědět o své slabosti, o tom, jak špatný řečník jsem, a žádný mudrc a už vůbec ne vůdce – a právě s tímto vědomím vystoupit a volat, stávat se středem pozornosti…
Právě proto neberou tvé slovo vážně! Protože na mě se dívají, na mé slabosti a chyby, na mou nedokonalost! Po celý den jsem k smíchu, všichni se mi posmívají. Proto, Hospodine, tvé slovo neslyší!
Proto si, sestry a bratři, Jeremjáš řekl, že už mluvit nebude. Protože špatnou, špatnou a tak nedokonalou nádobou Božího slova je! Právě tohle vědomí v něm vězelo jako oheň, jako bolest, která nikdy nezmizí.
Umět tak v každou chvíli odpovědět všem, kteří se ptají, všem, kteří na mě útočí. Jenže já tak často nevím, co a jak říci, prohrávám své spory s ostatními, přehádají mě, jsou chytřejší, bystřejší, znají toho víc…
Stačilo už, Bože. Tolik jsem se snažil. Všechno, co mám, všechno své úsilí, všechen svůj čas dal jsem tomu, abych byl dobrou nádobou tvého slova. A nemůžu už, nemám už síly. Jsem vyčerpán, umořen, vysát… Vždyť místo tvého slova, které mám zvěstovat, slyším už jen jejich pomluvy! Místo tvého pohledu, Bože, který mám druhým odhalovat, vidím už jen to, jak čekají na každou mou chybu, aby si své přesvědčení o mně potvrdili, jak každé mé slovo hlídají s tím, že mluvím proti nim, že jim přeji zlé! A já neumím dobře odpovědět, neumím se oprostit od své lidskosti, neumím krotit a ovládat své emoce!
„Mluv tedy, posloucháme tě! Činíš-li si nároky na to, že zvěstuješ slovo Boží, pravdu, promluv tedy, ať posoudíme, jsi-li Boží prorok nebo nejsi…“
Jenže jak jim říci, že tvé slovo děje se jinak? Naší vlastní proměnou, naším vlastním nahlédnutím, kdo doopravdy jsme, a co jsme – já i oni - zkazili, co jsme neviděli, jak jsme se mýlili a mýlíme, jak málo na tvou moc spoléháme, jak hluší a slepí jsme, jak i nás vězní naše vlastní nedokonalost, pýcha, touha prosadit svou… Takto, takto se přece tvé slovo děje! Vždyť komu se tvé slovo stává, kdo tvé slovo už slyší, ne ty druhé, ale sám se mění! Ne v dokonalého a bezchybného, ale své nedokonalosti, svých chyb, svého hříchu, zla, si vědomého! A ne už před tou svou, ani před tou naší, ale před tvou moudrostí se sklání! Takto nás, Pane, spasíš!
A oni, oni mne - litují! Doufají v mé vzpamatování, v mé vidění tak, jako vidí oni. Dokonce za to prosí, navzájem se vyzývají k trpělivosti se mnou… Snad se dá přemluvit, přemůžeme ho a naši pomstu od něho odejmeme. Snad si dá nakonec říct, snad přijde k rozumu a my ho nebudeme muset trestat. Vždyť i on k nám patří, i když je pomýlený. Proto mluví ty své nesmysly.
A Hospodin je se mnou jako bojovník krutý… tak to tu, sestry a bratři, prorok Jeremjáš o Hospodinu vyznal. Protože stydět se za to, co všechno jsem zkazil, nedokázal a nevěděl, je přece kruté. A bolí to přece – nahlédnout svou vlastní bezmoc, slabost a nedostatečnost.
Jenže právě toto je, sestry a bratři, naší záchranou! A blaze všem, kteří už to takto mají, kteří stejně jako prorok Jeremjáš toto už o sobě vědí. Já sám, já sama, si nestačím. Já sám, já sama, nejsem Pánu Bohu dobrý, dobrá, k ničemu, vůbec k ničemu. Také ve mně rodí se to zlé, i skrze mne vstupuje to zlé do světa. A přesto je Pán Bůh se mnou. Přesto i mě si Hospodin vybral. Proto už se nemusím bát.
Protože ne my a naše síly, ani naše majetky, schopnosti a úspěchy. Ale ani naše nedostatečnosti, omyly a pády. On a Jeho moc, Jeho milost, Jeho láska a vůle, ty o nás rozhodují. O nás - i o tomto našem sboru.
Toto vědomí dělá nás svobodnými – od sebe samých, od vlastní slepoty, hříchu, svobodnými. A před Pánem Bohem spravedlivými. Amen
