Kdo v úkrytu Nejvyššího přebývá, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost… On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. (Ž 91,1-4.11-12)
O jakém místě to žalmista mluví? Kdo v úkrytu Nejvyššího přebývá, přečká noc ve stínu Všemocného… Kde je ten úkryt Nejvyššího? Jak si jej představit? A kdo z nás má to oprávnění - do něho vstoupit? Kdo z nás smí už přebývat v úkrytu Nejvyššího?
Ne nějaké místo vedle míst jiných, žádný bunkr ukrytý kdesi daleko, v hlubokém lese či někde vysoko v horách. Skrytá, světu skrytá, Boží moudrost. Boží myšlení, Boží pohled, Boží rozumění tomu všemu, co se s námi i okolo nás děje. Toto je tím úkrytem Nejvyššího, o němž tu žalmista píše! Úkrytem, v němž i my máme tu milost přebývat.
Boží moudrost. Ta je přece světu a jeho pohledu skryta! Ne proto, že by Pán Bůh svou moudrost před světem a před námi lidmi schovával a tajil, ale proto, že svět a lidé v něm žijí a dívají se tak, že tu Boží moudrost nevidí, nehledají ji, nepočítají s ní.
A kdo v tomto úkrytu přebývá, ten už se na svět, na lidi v něm, na sebe, na události, které se nám přiházejí, smí dívat a přemýšlet o nich jinak. V Duchu svatém. Ve víře. S neotřesitelnou nadějí.
Ve všem, co se s námi děje, je náš Pán a Bůh s námi. Do toho všeho On ve své lásce vstupuje, aby i to učinil svou cestou. Proto jdeme s důvěrou. I v tom, co nás bolí, co se nepovedlo, co my lidé stále znovu a znovu kazíme, čím si navzájem ubližujeme. Kdo v úkrytu Nejvyššího přebývá, přečká noc ve stínu Všemocného.
Noc je časem bez světla. Časem tmy, kdy nevíme, nevidíme, jak to teď je, ani co bude dál. Všechny ty chvíle, kdy se nám zdá, že jsme opuštěni, že okolo nás není nikdo a nic. Jen tma, kameny a nekonečná poušť. Na každého z nás taková noc přichází.
Jenže máme-li noc my, to ještě neznamená, že noc má i Pán Bůh. Nevidíme-li teď, jak a čím nás Pán Bůh vede, kdo jsou ti druzí okolo nás, to ještě neznamená, že On nás teď nevede, nechrání a neukrývá, nejedná. To jen my to teď pro tu tmu, pro tu noc v sobě, nevidíme…
Počítat s moudrostí Boží, s Božím slovem, s Jeho záchranou, která se děje. I o této noci, kdy já nic nevidím, kdy se všechno zdá být černé a druzí jsou mi jen přítěží, Ty, Pane Bože náš, chráníš nás a vedeš. A ne my, Ty, Hospodine, víš, co je dobré. Ty to dobré činíš. Právě i teď. To znamená přebývat v úkrytu Nejvyššího. Být z milosti Boží svobodní - i od naší vlastní tmy.
Toto je totiž, sestry a bratři, ten ďábel, který Pána Ježíše od samého začátku pokoušel! Žádná strašidelná a děsivá pohádková postava s kopytem, rohy a velkým jazykem. Ale rozum světa, naše lidské jen myšlení. Myšlení, které s Pánem Bohem nepočítá. Naše vlastní noc, v níž jsme sebe samé, svůj vlastní rozum, postavili na to úplně první a nejvyšší místo.
Všude jen samé zlo, všude jen samý lenoch, slaboch a hlupák… a nevíra, násilí, neužitečnost…Jsi-li, Ježíši, opravdu Syn Boží, změň už to konečně. Udělej ze všeho toho kamení konečně něco pořádného, pořádné, užitečné, slušné a věřící lidi… i z těch vládnoucích nám Římanů. Bez krveprolití, bez boje, proměň všechny ty neužitečné kameny v užitečný chléb.
Ta žádost vůbec není nerozumná. Jenže opravdu musí být to, v čem my žádný smysl ani užitečnost nevidíme, hned beze smyslu a k ničemu? Čím nás Pán Bůh nemůže vést - a nevede? A ke komu z nás dávno už nemluví, koho z lidí takto ještě neotvírá? Kdo z lidí nemá se jednoho dne stát v Kristu svobodným slovem Božím? Ti, které nemáme rádi, kteří nám ubližují? Římané?...
A co my? Skutečně už jsme ti hotoví, dokonalí, užiteční, abychom Pánu radili, co by měl s těmi okolo nás udělat? Skutečně už jsme Jeho chlebem, Jeho dobrými slovy, která druhé sytí? Je psáno: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
A když měl Pán Ježíš prokázat své synovství Boží alespoň tím, že přede všemi lidmi skočí ze střechy jeruzalémského chrámu, abychom všichni na vlastní oči viděli, jak právě jeho Bůh zachrání kdykoli to bude potřeba, jak právě on je vůdcem nezranitelným a nesmrtelným, který nás dovede k vítězství, až proti nám Řím vyšle své legie, odpověděl: Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Protože On není bojovníkem proti Římanům. A nepřišel nás zachránit před těmi druhými, ale před námi samými, před naší vlastní slepotou, hříchem, před naší vlastní nocí. Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. Ty, ty nebudeš už svého Boha zkoušet, nebudeš už stát nad ním - jako soudce. Protože to ti nepřísluší. Protože ne ty, On ví, co je dobré a co zlé. Sem, do této pokory před Pánem, tě vedu.
Sestry a bratři, takto měl totiž Pán Ježíš v očích světa prokázat své Božství: zapřít moudrost a vůli svého Otce v nebesích a klanět se a sloužit vůli a rozumnosti naší. Naší lidské vůli a rozumnosti, které jsme povýšili na vůli a rozumnost Boží! Že bude stejně rozumný, jako jsme my, my „rozumní“ lidé… Že jen to, co my „rozumní“ chceme, že jen to bude dělat…
Rozumnost lidská nárokující si postavení úplně nade vším. Rozumnost tohoto světa, která zapomněla, díky komu smí být rozumná. Rozumnost nás lidí nepočítajících s láskou a milostí Boží. Rozumnost bez Ducha svatého. Toto je, sestry a bratři, ďábel… Ďábel, který jako ten rozumný, jako soudce, jako učitel žáka – Pána Boha, Syna Božího, zkouší, je-li opravdu tím, za koho se prohlašuje. Protože on přece dobře ví, jaký má Syn Boží být…
Jenže synovství a dcerství Boží je v první řadě a přede vším ostatním – ne v sebe, ne ve svůj rozum, ale v Hospodina, v Jeho rozum, v Jeho moudrost a vůli, v Jeho Slovo doufat. Jím nechat se vést, Jemu důvěřovat…Tak, jako On, Kristus Ježíš, milovaný Syn Boží. Proto k nám přišel. A přichází. Abychom v Něm právě toto mohli. Přebývat v úkrytu Nejvyššího.
Hospodine, prosíme, dovol i nám přebývat ve tvém úkrytu, daruj i nám podíl na tvé moudrosti, chraň nás od vší pýchy, od vší slepoty, která s tebou a tvou láskou nepočítá. Kriste Ježíši, dávej nám svého Ducha. Amen.
