A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,31-38)
Hned na to, co mu Petr jménem všech učedníků vyznal, že pro ně je Mesiášem, Kristem, Spasitelem - zakázal jim o tom mluvit a začal jim říkat, čím vším musí, musí Syn člověka projít.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně.
A Petr to nevydržel. Zklamán takovouto pohřební řečí musel si vzít Ježíše stranou. Nechtěl svého Pána kárat před ostatními…
K tomu jsi Pánem Bohem povolán? Tenhle neúspěch, odmítnutí a neuznání, nebojování, poprava? I kdyby se s tebou nakonec stala ta podivná věc, o níž mluvíš, a byl bys po tom všem vzkříšen – tohle přece není žádné vítězství!
Nezlob se na mě, ale musím ti to říct, Pane. Tak málo teď věříš v Boha. Tak málo teď spoléháš na Jeho moc a sílu. Takové poraženecké řeči teď vedeš… K Bohu se obrať, k Jeho velikosti. On ti pomůže dosáhnout toho, k čemu tě povolal. Dá ti sílu přemoci všechny tvé nepřátele. Na Něho spoléhej!
Sestry a bratři, tak moc apoštol Petr, první z Jeho učedníků, Pánu Ježíši a Jeho slovům nerozuměl. Káral Ježíše za to, že On málo věří, že málo spoléhá na Boha, proto teď vede takovéhle poraženecké řeči.
Jenže Pán Ježíš tu nemluvil jen o sobě. Kdyby mluvil jen o sobě, řekl by přece Já, Já musím mnoho trpět, Já musím být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, Já musím být zabit a po třech dnech vstát.
On mluvil o Synu - člověka: o synovství nás, lidí. O našem synovství a dcerství Božím – díky Němu a v Něm. O Božím synovství, kterého i my smíme a máme v Duchu svatém dojít.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně.
I vaše utrpení a trápení se, to být musí. Váš pláč, vaše skřípění zubů bolestí – a zdaleka ne jen nad tím, jak druzí ublížili a ubližují vám. Také nad tím, jak vy byli jste slepí, jak vy jste nerozuměli, co vy jste neudělali a udělat měli, co jste neřekli a měli říct a naopak řekli a říct neměli, jak vy jste ublížili. Pánu Bohu, těm okolo vás, sobě samým…
Takto totiž, říká Pán Ježíš, přichází Syn člověka! Vaším synovstvím, synovstvím a dcerstvím vás lidí – skrze Mě! Vaším utrpením a lítostí – nad tím, co všechno jste pokazili a zničili, jak moc jste ublížili. Jak vy sami jste vaši jednotu s Pánem Bohem, své vlastní synovství a dcerství Boží – zabili!
Jenže ne na sebe, ani na své spoluučedníky, ne na nás lidi. Jen na Něho se teď Petr koukal. Že jen s ním, s jejich Mistrem, musí se to stát, že On má teď slabou chvilku a nevěří si, že On tak málo teď spoléhá – na Pána Boha. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat… Vzchop se, Mistře. To se ti přece nemůže stát. Bůh je s tebou…
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Takto teď Pán Ježíš apoštola Petra nazval. Protože satanství není nemocí těch mimo církev, satanství je nemocí nás, nás uvnitř… Nám, Jeho vlastním učedníkům, Jeho lidu, Jeho církvi, tahle nemoc satanství hrozí!
Vždyť kdo jiný měl by vědět, co náš Pán a Bůh chce a kam nás všechny vede? Kdo jiný měl by ho znát líp?… To my přece Pánu Bohu pomáháme, to my jednáme tak, jak On si přeje. My už přece Jeho vůli známe…
Sestry a bratři, satan se nemá za Božího protivníka. Naopak. On sebe samého vidí jako toho, který Pánu Bohu rozumí, který dobře ví, oč by mělo Pánu Bohu jít. A tak ve jménu Božím, za Něho, i jedná. „Napravuje“. „Pomáhá“. „Povzbuzuje“. Tak, jako apoštol Petr teď… Sestry a bratři, satan není jen jeden. Nás satanů, Pána Boha zkoušejících, nás vědoucích, co by Pán Bůh měl nebo neměl dělat, vždycky bylo a je víc, mnohem víc…
Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! Jak jsem vděčný překladatelům za jejich velké dílo – Český ekumenický překlad Písem svatých, tady jsem přesvědčen o tom, že ta Pánova slova přeložili až příliš volně. Řecké hypage opisó mú, satana, neznamená totiž „jdi mi z cesty, satane,“ ale „jdi za mne (za mnou), satane“. A v tom je docela podstatný rozdíl.
Odejdi z toho místa, kam ses teď postavil, Petře. Protože ti nepřísluší. Vrať se tam, kde je tvé pravé místo. Za mne. Za mnou jdi. Mnou nech se vést, satane, a tak staň se opět Petrem, Skálou, všem svým bratřím. Odejdi za mne, satane… Toto Pán Ježíš apoštolu Petrovi, prvnímu ze svých učedníků, řekl. A pak…
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Kdo chce jít se mnou, sestup z toho prvního místa, které ti nepatří, a ne už sebou a svým rozumem, ne už rozumem světa, ale mou láskou, mou vůlí, mými slovy, mým evangeliem nech se posoudit. Zapři sám sebe – jako toho prvního, jako soudce, jako toho nade mnou…
Protože teprve pak budeš moci mému kříži porozumět. Pochopíš, proč budu přibit na kříž. Že i tvou vinu na něj nesu. Že i pro tebe, pro tvé zmrtvýchvstání, budu na něm opuštěn. Bohem opuštěn. Jako ten Jediný. Takto budeš tam, kde jsem Já. Takto budeš mě následovat!
Sestry a bratři, právě toto se s námi ve víře v Něho děje! Toto naše víra, nám darovaná víra, umí! Staví nás na to pravé místo. Za Krista. Pod Jeho kříž.
Ve svém vlastním stydění se za to, kolikrát i my jsme svého Pána před světem zapřeli, kolikrát i my jsme se za Něho před světem styděli, v tom stáváme se těmi Jeho, těmi – pravdivými. Ve svém vlastním upozaďování se, zmenšováním se před Ním, tím Jediným, tehdy stáváme se velkými, skutečně velkými. Pak valí se právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok. Jeho právo, Jeho spravedlnost. I z nás.
Zapřeme tedy sebe samé. Sesaďme se z pozic těch prvních, těch, kteří by snad měli právo kohokoli soudit. Upřeme si to místo soudců. A nechme je Tomu, kterému skutečně náleží. Toto je ten půst, který si od nás Hospodin přeje. A do něhož právě vstupujeme. Půst Syna člověka: synů a dcer Božích ze strany člověka. Půst z milosti Boží, půst v Něm. Amen
