Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4,1-6)
Vězeň kvůli Pánu… Tak tu o sobě apoštol Pavel psal. Jako o vězni kvůli Pánu. Přeloženo doslova: Já, vězeň v Pánu… Ale co tím vlastně myslel? Jak máme tomuto zvláštnímu spojení „vězeň v Pánu“ rozumět?
Apoštol Pavel byl tehdy opravdu vězněm. V Římě. A jak nám tradice svědčí, živý už z tohoto vězení nevyjde. Ale to je právě to: Pavel ví, že ani teď není jenom k smrti odsouzeným vězněm!
Ve všem, čím jsem kdy procházel, ve všem, co se mi kdy dělo a bude dít – jsem v Kristově ruce. A tak i teď: nejen mé vězení. Také a především: Pánova moc a péče. To je teprve skutečnost celá!
Samozřejmě, že apoštol Pavel tím vězněm být nechtěl. Jako ani my nechceme a nejsme rádi za to, jak těžké a zlé věci se nám a našim bližním dějí. Vždyť někdy je to opravdu k neunesení. Ale i my máme tu milost vědět, že tohle ještě není skutečnost celá! Vždycky, ve všem, co si my lidé navzájem děláme, co se s námi dělo a bude dít, v dobrém i zlém, příjemném i těžkém, i v tom úplně nejtěžším - v Jeho mocné ruce. V ruce, ze které nikdo z nás nevypadá.
Toto o nás a o našem Pánu vědět, a proto s pokojem přijímat všechno, všechno, co se nám, našim blízkým, na celém světě i teď děje. To je tím povoláním, píše apoštol, k němuž nás všechny náš Pán povolal. Náš společný pokoj ve všem, co na nás právě přichází a čím procházíme. Naše společná pokora – před Ním. Protože ne já, ne my, ale Ty, Otče, víš. A Ty nás držíš. I teď. A vedeš nás - do svého cíle.
To nás přece spolu pojí. Bez ohledu na to, jaké máme názory, společenská postavení, z jakých jsme církví. Naše společné ustupování z toho prvního místa, protože to nepatří nám, ale Jemu, Jeho slovu, Jeho vůli, které spolu znovu a znovu hledáme, tišíme se před nimi, otvíráme se jim. Protože ne my, Otče, ale Ty, Ty jsi tím prvním. Ty nás vedeš. A taky dovedeš. Tím se Jeho lidem, lidem Kristovým, stáváme!
Naše společná trpělivost, která není jen slepým čekáním na něco, o čem nevíme, jestli to vůbec kdy přijde. Protože my už to spolu zažíváme, přichází to už – ale ne tak, jak my bychom si to představovali a chtěli. Často jsme z těch Hospodinových cest, z těch setkání, k nimž nás přivádí, překvapováni. Ale to k tomu patří. Vždyť ne my, Ty, Pane, víš, co je dobré. Ty víš, co udělat. Tvé vůli, Tvé spáse se spolu otvíráme.
Jednota, na které se všichni spolu už podílíme. Kristův pokoj, Kristova pokora, Kristova tichost a trpělivost v nás, uprostřed nás. Ať se s námi děje, přichází a padá na každého z nás cokoli. K tomu jsme byli v Kristu pozváni. A Jeho svatým Duchem i uschopněni.
A taky Kristova láska. I ty, jiný, jiná, než jsem já, i ty se do ní vejdeš. I ty Pánem Bohem milován, milována. Tak jako já. Vždyť i za tebe Kristus umřel. I pro tebe z mrtvých vstal. Tak jako pro mě.
Takováto měřítka do světa vnášet. A jinými, jinými cestami jít, do jiných úkolů se pouštět, nad jinými věcmi plakat a jiným věcem se smát. A být za to vysmíváni, opovrhováni, podezíráni. A někde pořád ještě zavíráni, vězněni a popravováni… Někdy je tak těžké je nést. A vydržet to. Všichni to přece známe. Taky ale všichni víme, že v ničem z toho nejsme a nikdy nepůjdeme sami…
Proto ta naše různost. Proto i naše rozdílné názory a preference. Proto i tolik různých církví. Abychom právě v té různosti, právě v těch odlišnostech našich oprávněných důrazů spolu svědčili o tom Jednom, o tom Jediném.
– Naší jednotou, která nemá spočívat ve stejném názoru na všechno, nemá být jednotou národnostní, politickou ani ideologickou. Kristův pokoj, Kristova trpělivost, Kristova tichost, Kristova láska a naděje vládnoucí v našich společenstvích. V tom, jak spolu jednáme, jak se chováme k sobě navzájem, k těm druhým. Takto smíme o tom Jednom a Jediném svědčit: Jeho lásku, Jeho pokoj, Jeho tichost a trpělivost spolu do světa vnášet. Toto je, píše apoštol, naším úkolem a povoláním. Ve všem, čím kdy budeme procházet. Ve vší naší oprávněné různosti: spojeni Kristovým Duchem.
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi – svými církvemi a údy, skrze všechny své údy a církve působí a je ve všech svých údech a církvích. Ve všech svých společenstvích, která ne už to své, ale Kristovo slovo, Jeho lásku a spravedlnost znovu a znovu hledají, aby jimi měřila své činy, svá slova i učení. Takovouto milost naše společenství mají. Milost Kristovy přítomnosti. Jím, Jím nechme se i dnes vést. Kvůli sobě, ale i kvůli těm druhým. Amen.
