Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Mt 11,2-6)
Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Sestry a bratři, neměl by snad právě Jan mít toto vyřešeno jako jeden z prvních? Copak zapomněl, koho v Ježíši již tenkrát u Jordánu poznal, koho pokřtil, přestože věděl, že by to mělo být spíš naopak? Co se stalo, že Jan teď váhá, že už si není Ježíšovým mesiášstvím jist? - Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?
Činy Kristovy. Ty Jana zmátly. Ne že by oněm zprávám o Ježíšově uzdravování slepých a hluchých, chromých a malomocných nevěřil. Věřil jim. Věřil i tomu, že Ježíš dokonce vzkřísil z mrtvých dceru jednoho z představených synagogy, Jaira.
Jenže na světě je tolik, tolik zlého… Příchod Božího soudu, soudu, který konečně zbaví svět všeho zkaženého a pokřiveného, potrestá svévolníky, osvobodí spravedlivé, všechny, kteří berou Pána Boha vážně. Takovýto příchod Jan Křtitel čekal a ohlašoval!
To se ale - neděje! Jedno dítě vzkříšené z mrtvých a uzdravená skupinka malomocných a postižených. Nic proti nim. Toto však přece nemůže být celé. Není to ještě vysvobozením Izraele, natožpak celého světa!
Jan Křtitel zkrátka čekal od Ježíše víc, mnohem víc. Vždyť i on teď sedí ve vězení - kvůli Božímu slovu, které hlásal navzdory všemu svému ohrožení. A namísto toho, aby byl se všemi nespravedlivě vězněnými Spasitelem z toho vězení vysvobozen, doslýchá se teď o pár pro svět zcela bezvýznamných uzdraveních a o jednom vzkříšení malé holky. Vše ostatní při starém. - Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?
Všimněme si toho ale, prosím. I Jan Křtitel pochybuje. Ano, i on čekal od Krista, Krále, Spasitele, mnohem víc. A přesto - nebo právě proto? - přese všechny pochyby, které teď o Ježíši měl, posílá své učedníky za ním. Nehledá odpověď jinde, u jiných. Hledá ji u něho! Janova víra není malá. Ani teď.
Pochyby, i ty velké, k naší víře patří. A je iluzí myslet si, že věřící člověk žádné pochyby nemá. Má je o to větší. O to opravdovější.
Jde však o to, jak s těmi svými pochybami a nejistotou naložíme. Jestli je zamkneme na deset západů jako do nějakého trezoru, zakopeme je co nejhlouběji s doufáním, že samy zmizí - nebo jestli je vezmeme vážně. A vezmeme-li je vážně, ZA KÝM pak s nimi půjdeme, U KOHO budeme hledat odpověď a pomoc v jejich vyřešení. - Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?, ptal se Jan Křtitel svého Pána!
„Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“
Byla to ale vlastně vůbec odpověď? Poslat učedníky zpět, aby oni sami Janovi řekli, co slyší a vidí… Proč neřekl jednoduché ANO nebo NE? - Ano, jsem ten, na kterého všichni čekáte. Jiného nečekejte… Nebyla by tahle odpověď mnohem jasnější a přiměřenější té velké Janově nejistotě?
Ti, kteří O SOBĚ SAMÝCH pochopili, že jsou slepí, že sami vidět nedokážou. Že jen když JÁ otevřu jim oči, uvidí – právě tito, odpovídá tu Pán Ježíš, už vidí!
Ti, kteří O SOBĚ vědí, že SAMI do Božího království dojít nemohou, že jen když JÁ je, chromé, povedu, jen tehdy i oni dojdou tam, kam dojít mají – právě tito, říká Pán Ježíš, jdou, právě tito už z milosti Boží velký kus ušli!
Ti, kteří už o SVÉ nemoci vědí, kteří už vyznávají, že i oni toto mé tělo, mou církev, svým hříchem kazí – právě ti jsou ti očišťovaní!
Ti, kteří už vědí, že sami slyšet nedokážou, že i oni znovu a znovu přeslýchají a neslyší to, co JÁ vám říkám – právě tito už slyší! Právě tito už zemřeli - svému hříchu, svému starému lidství zemřeli, a vstávají k životu věčnému, k životu z moci a milosti Boží.
Tito už O SOBĚ vědí, že jsou chudí, že i jim chybí mnoho a mnoho k tomu, aby byli těmi, kterými být mají. Tito už slyší a rozumějí, a mají z čeho se radovat, mají co druhým říct a zvěstovat!
Jděte, zvěstujte Janovi, co (vy sami už) slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.
Toto tedy náš Pán Janovi odpověděl. Protože je jiným Králem a Spasitelem, jiným Soudcem, než jakého jsme my lidé včetně Jana očekávali. Protože jinak, jinak děje se přicházení a vláda Božího království. Děje se, smí se dít – právě i SKRZE NÁS, skrze NAŠE obrácení, NAŠI tichost, NAŠI pokoru před Ním, skrze NAŠE vyznávání hříchů, NAŠE neurážení už se nad tím, jak se náš Pán rozhodl kralovat a soudit!
O tom jsou ta slova Izajášova proroctví z našeho prvního čtení…Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy poskočí kulhavý jako jelen a jazyk němého bude plesat… Takto totiž soudí a odsuzuje náš Král a Soudce, na jehož příchod v plnosti všichni čekáme… Nám, nám otevírá oči a uši – pro naši vlastní slepotu a hluchotu. Pro naši nedostatečnost, hříšnost, slabost, malomocnost. Pro naše zjištění, že bez Jeho moci, bez Jeho lásky a záchrany se nikdo z nás neobejdeme. A že proto jsme JÍM od samého začátku drženi, syceni a vedeni, protože sami v sobě nejsme a nebyli bychom nic, vůbec nic.
Sestry a bratři, Jan Křtitel se v Pánu Ježíši nezmýlil. Boží soud, Boží království, Boží Pravda, to všechno na svět opravdu přichází právě a jen v Něm. Přichází to ale jinak, jinak, než bychom všichni čekali. Potichu. Bez fanfár a ohňostrojů. Naším vlastním obrácením. Naším vlastním ztišením se, nasloucháním, pokorou, vyznáváním vlastní slabosti a vlastních hříchů. A to není Boží slabost. To je moc a láska Boží takto, právě takto, i skrze nás, přicházet! Amen.
