V pravici sedícího na trůně jsem spatřil knihu popsanou uvnitř i vzadu, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Spatřil jsem také mocného anděla, který hlásal silným hlasem: „Kdo je hoden otevříti knihu a rozlomiti její pečeti?“ Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí nedovedl otevříti knihu, ani podívati se do ní. I plakal jsem hořce, že nikdo nebyl shledán hodným otevříti knihu a podívati se do ní. Jeden ze starších mi praví: „Neplač. Hle, zvítězil lev z kmene Judova, kořen Davidův, aby otevřel knihu s jejími sedmi pečeťmi.“ (Zj 5,1-5 – Žilkův překlad)
V pravici Boží sedmkrát zapečetěná kniha, popsaná do posledního místečka… Ale čím? Sestry a bratři, co bylo v té Boží knize z Janova vidění napsáno?
Jména těch, kteří budou zachráněni, s nimiž Pán Bůh i nadále počítá? Konečný výčet všech zachráněných? Tihle zapsaní ano, ti ostatní už ne?
Nebo snad průběh těch úplně posledních událostí, událostí, které už už začínají, jejichž poslední stránka se doděje a - pak už nic, opona spadne a s touhle zemí bude jednou provždy konec?
Kdo z nás, kdo z lidí tuto Pánem Bohem napsanou a sedmkrát zapečetěnou knihu kdy četl, aby nám to mohl říci?
Právě o tom tu Jan teolog taky píše! Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí nedovedl otevříti knihu, ani podívati se do ní. Ani onen mocný anděl, který, jak jsme četli, hlásal silným hlasem: „Kdo je hoden otevříti knihu a rozlomiti její pečeti?“
Sestry a bratři, toto bylo totiž v té sedmkrát zapečetěné knize v ruce Boží napsáno: jak sám Pán Bůh vidí to všechno, co se s Jeho stvořením, s námi se všemi, od samého začátku děje, jak On rozumí událostem našich životů, jak On nás ve své moudrosti skrze ně vede!
Vždyť kdo jiný dokáže vidět pravý smysl všech událostí než právě a jen Ten, který jim ten pravý smysl dává? A kdo z celého stvoření, kdo z nás, dokázal by tohle všechno vidět? Kdo z nás dokázal by se onomu Božímu pohledu a rozumění sám od sebe byť i jen naučit?
Ten obraz, který se před Janem ve vytržení ducha odehrál, byl tedy pro něho jednu stranu důvodem k velikému uklidnění. Nikdo, nikdo nemůže Boží moudrost a Boží úmysly změnit ani zfalšovat. Nikdo nedokáže tu knihu otevřít a podívat se do ní, natož ji přepisovat, měnit, škrtat v ní, stránky z ní vytrhávat. Je přece zapečetěná – a v ruce Boží.
Jenže právě v tom je ten problém! Jan si uvědomil - a proto také plakal, že jak je ta kniha Boží moudrosti v bezpečí, tak je nám všem zároveň - nedostupná!
Pán Bůh přece nenapsal tu knihu pro sebe. Napsal ji pro nás. Abychom i my v ní mohli číst. A rozumět - Jeho moudrosti, vůli a dobrotě, smyslu toho všeho, co se s námi dělo, čím jsme prošli a procházíme. Ale nikdo z nás to nedokáže. Nikdo z nás není hoden toho rozlomit oněch sedm pečetí, otevřít a číst, vidět a porozumět a - druhým zvěstovat!
Jak jinak ale dojít v našich životech útěchy, jistoty dobrého smyslu v tom všem, co se nám a s námi děje? Jak jinak vidět dál než jen ke svým vlastním hrobům?
V nemoci, v nedostatku, v bolesti, v tom smutném, v šedivém a každodenním, v hádkách, nedorozuměních, samotě – je nám i v tomto Boží moudrost přítomna? Je nám i v tom Pán Bůh blízko? Vede nás Pán Bůh vůbec, když i nám se takové věci dějí? A komu z nás je tedy milostiv? A jak? A na jak dlouho?
Vždyť je-li nám lidem Boží moudrost nepřístupná, je-li uzavřena v sedmkrát zapečetěné knize, a není-li ani jednoho, kdo by byl hoden toho rozumět, otevřít a číst, co jiného nám zbývá než takhle se ptát, pochybovat, nevěřit?
Jan viděl sedícího na trůnu, viděl Jeho velikost, moc, moudrost i lásku. Ale viděl také to, že nikdo z nás nerozumí, nikdo nedokáže přečíst, odhalit a zvěstovat světu a nám v něm Boží přítomnost, Boží moudrost v tom všem, co se s námi děje. Viděl tu ohromnou a nepřekonatelnou propast mezi Skutečností a tím, co my nejsme schopni vidět!
Pak ale není odkud vzít pro své žití naději a pokoj. Pak se náš strach a shon, surovost, s níž se spolu rveme, abychom my a naše rodiny přežili, nikdy nepromění v pokoj, v naději, v jistotu o tom, že jsme Jeho milovaní, že všichni jsme už doma, v Jeho péči, že o každého z nás je a vždycky bude dobře postaráno!
Sestry a bratři, proto Jan velmi plakal. Protože hrozné, děsivé to vidění bylo. Nikdo Pánu Bohu nerozuměl. Nikdo o Něm a o Jeho moudrosti nevěděl. Nikdo nedokázal a nemohl, nikdo nebyl hoden toho otevřít a číst!
Naštěstí ale to Janovo vidění pokračovalo, nebylo ještě celé…
Jeden ze starších mi praví: „Neplač. Hle, zvítězil lev z kmene Judova, kořen Davidův, aby otevřel knihu s jejími sedmi pečeťmi.“
Je tu jeden, který má tu moc, který má ty pravé klíče k tomu knihu otevřít a zjevit nám Boží moudrost a dát tak našemu žití pokoj, naději i jistotu. Je tu jeden. Ten Jediný…
Lev, který namísto toho, aby řval, zabíjel a žral, sám nám jíst dává, sebe samého potravou nám činí. Lev, který svou sílu neužívá proti nám, ale pro nás… Potomek z Davidova rodu - a přitom kořen, z něhož i král David rostl a čerpal… Král tichý, sedící ne na válečném koni, ale na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu; král, jehož tichost a jinakost tenkrát v onom všeobecném nadšení při Jeho vjezdu do Jeruzaléma všichni, všichni úplně přehlédli…
On je ten Jeden, ten Jediný, v němž se nám Boží moudrost odhaluje. On tu ohromnou propast mezi Bohem a námi překonal!
A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů – bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout (1) moc, (2) bohatství, (3) moudrost, (4) sílu, (5) poctu, (6) slávu i (7) dobrořečení, zapsal o pár veršů dál Jan své další vidění.
Sestry a bratři, není právě toto oněmi sedmi klíči, které i nám teď onu sedmkrát zapečetěnou knihu Boží moudrosti otvírají? Sedm klíčů, sedm vstupů do rozumění Boží vůli a Jeho úmyslům, Jeho cestě s celým tímto stvořením: Naše společná jistota o tom, že právě Jemu, Kristu Ježíši, Beránkovi, tomu obětovanému, patří všechna (1) moc, (2) všechno bohatství, (3) všechna moudrost, (4) všechna síla, (5) všechna naše pocta, (6) sláva, i (7) všechno naše dobrořečení…
I my mezi těmi tisíci a statisíci andělů kolem Pánova trůnu. Takto i nás Jan teolog ve svém vidění viděl! Viděl naší společnou vděčnost Lvu z pokolení Judova, Beránkovi, tomu obětovanému, za vše, co od Něho máme. Protože právě jí, naší společnou vděčností Jemu, otvírá se nám i celému světu moudrost Boží. V Kristu Ježíši.
