Řekl: Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. I rozdělil jim své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno shromáždil, odcestoval do daleké krajiny a tam prostopášným životem svůj majetek rozházel. A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a přichytil se jednoho z obyvatel té krajiny, a on ho poslal na svá pole pást prasata. A toužil si naplnit břicho slupkami, které žrali ti vepři; a nikdo mu nedal. I přišel k sobě a řekl: Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba a já hynu hladem. Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Učiň mě jako jednoho ze svých nádeníků. A vstal a vyšel ke svému otci. Ale když ještě byl daleko a vzdálen, jeho otec ho viděl a smiloval se. A běže, padl mu kolem krku; a políbil ho. Ten syn mu ale řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Otec však řekl svým služebníkům: Vyneste sváteční šat, ten první, a oblečte ho, na ruku dejte prsten a obuv na nohy. A přineste vykrmené tele, zabijte a jezme a radujme se. Protože tento můj syn byl mrtev a ožil, zahynul a je nalezen. I začali se radovat. Jeho starší syn byl pak na poli. A jak přicházel a přibližoval se k domu, uslyšel zpěv a hluk. I přivolal jednoho ze sluhů a vyptal se, co to má znamenat. Ten mu řekl: Protože tvůj bratr je tu. Tvůj otec zabil vykrmené tele, protože ho dostal zpátky zdravého. I rozhněval se, a nechtěl vejít. Jeho otec tedy vyšel a prosil ho. On však otci odpověděl: Hle, tolik let ti sloužím a tvé přikázání jsem nikdy nepřestoupil; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se radoval se svými přáteli. Když ale přišel tento tvůj syn, který projedl tvé jmění s děvkami, zabil jsi mu vykrmené tele. Ten mu však řekl: Dítě, vždycky jsi se mnou, a všechno mé je tvé. A bylo třeba radovat se a veselit. Protože tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, zahynul a je nalezen. (Lk 15,11-32 vlastní překlad)
Nechtěl nikoho okrást. Ani svého otce, ani bratra. Byl jen - tím mladším. Dědicem nebude on, ale ten starší. Tak se rozhodl odejít. Postavit se na vlastní nohy. Něco svého vybudovat. – Co je na tom špatného? Nechceme to nakonec všichni?
Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. Jen to, co mi ty sám chceš dát. Nic víc. Ale dej mi to, prosím, teď. Protože i já chci být svým vlastním pánem, něco svého budovat. – A otec mu nic nevyčetl, oběma svým synům své jmění rozdělil.
Jenže co když oba synové mají ve svém otci víc, mnohem víc, než jen to, co jim právě teď rozdělil? Co když tím rozdělením jmění jeho láska, pomoc a péče o své syny nekončí? Co když jeho péče a starost o ně nikdy neskončí, i když o tom ti dva vůbec, vůbec nevědí?
- O tom, sestry a bratři, toto Pánovo podobenství mluví. Že oba dva mají ve svém otci víc, mnohem víc, než si sami myslí. Vždyť i kdyby prohýřili všechno své jmění s děvkami, i kdyby mu zcela neprávem vyčetli, že na něho celý život dřou a on to ani nevidí, otcova náruč zůstává otevřená. Ať jsou jakkoli daleko, třeba i nejdál, jak to jen lze, jejich otec je vidí. A jde s nimi! To je přece tím nejvzácnějším, tím nejpodstatnějším, na čem naše životy stojí!
Oba dva synové totiž svého otce strašlivým způsobem nedocenili. Jak ten mladší, který si vzal „všechno“, co mu patří, a odešel, tak i ten starší, který u otce zůstal.
Vždyť tak málo si toho ten mladší syn odnesl. Tak málo toho zatím pochopil. V tom tkví jeho problém. Ne v tom, že si chtěl vzít, co mu nepatří. Ani v tom, že chtěl odejít jinam a svého otce s bratrem opustil. Ale v tom, že neviděl, co všechno ve svém otci má.
Krajina bez Boha, kde všechno je jen na nás. Krajina, v níž všichni máme jen to, co si sami odpracujeme a zasloužíme. Krajina, kde vládnou a ostatní vedou ti nejchytřejší, nejrozumnější a nejúspěšnější, protože nikdo lepší tu přece není…
Toto je ten prostopášný život, jenž onen mladší syn v té daleké, k Bohu Otci daleké, zemi spolu s ostatními vedl. Tady ani zdaleka nejde jen o nadměrné užívání alkoholu a večírky s prostitutkami až do rána. Prostopášný život je - žitím bez Boha. Žitím na sebe, jako by žádného Boha a Otce nebylo. Nepočítání s TÍM, který je tu s námi a vede nás i dnes.
Daleká, totiž k počítání s Pánem Bohem daleká, země. Země, kde ne ten Otcův, ale jen náš lidský pohled a rozum vládne. Země, kde vládnou ti chytří a úspěšní a ti druzí jim hloupě, jako ta špinavá prasátka, sežerou všechno, co se jim předloží. V takové zemi se ten mladší syn usadil.
Nevíme, jak o všechno své jmění přišel. Možná je skutečně prohýřil a prochlastal s děvkami, jak o něm - v hněvu - prohlásil jeho starší bratr. Ale možná také ne. Možná zkusil podnikat a zkrachoval. I když poctivě a tvrdě dřel. Nebo byl někým chytřejším oklamán a podveden. I to se přece v životě stává… Ať tak či tak, na všechny přišly těžké časy. Všichni měli málo a mnozí neměli nic, vůbec nic. A kdo vám teď jen tak něco dá, když na všechno jsme my lidé sami, úplně sami?
Byl tu ale jeden velmi chytrý boháč, kterému se dařilo i teď. U něho se uchytil. Sloužil mu. Plnil všechny jeho rozkazy. Co on řekl, to udělal. A jako tenhle jeho pán, i on začal lidi rozdělovat, i on nechal se tímto svým pánem krmit a vést: Ano, nikdo, nikdo nám nic nedá… Ano, kdo nepracuje, ať taky nejí. Takhle jednoduché to je. Ano, na jedné straně lidé rychlí, lstiví a chytří, umějící chytit příležitost za pačesy, na druhé straně ti pomalí a naivní, hloupá a špinavá prasátka, která nám všechno sežerou…
Co se tedy stalo, že se chtěl jednoho dne vrátit zpátky, na otcovo? Čím se to u něho zlomilo, že už v té zemi prasat a jejich vůdců nechtěl žít?
Obrácení? Prozření? Víra? – Nemyslím. Spíš čas, přibývající věk, únava z toho všeho. A jednoduché počty. Tady je možná peněz dost, ale taky neustálý neklid a nejistota. Všude jen samá lest, přetvářka, lži, nebezpečí odhalení a pádu. Kdežto tam, u otce… Vždyť i ten nejposlednější jeho nádeník má tisíckrát větší klid než já! Tam, tam je pokoj. A i když třeba ne takové bohatství, chleba má dostatek každý! Ne jen ti rychlí.
Vrátím se. Pokořím se před otcem, přiznám, že jsem se v jeho řádu a pravidlech mýlil, že jsou lepší než ten chaos tady. Snad se slituje. Vždyť budu-li jen jako jeho nádeník, stejně na tom budu stokrát lépe než tady!
I přišel k sobě a řekl: Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba a já hynu hladem. Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Učiň mě jako jednoho ze svých nádeníků.
Ne na svého milujícího otce, na ty jeho nádeníky se díval! Že oni mají se líp. Proto se chtěl vrátit. Tohle přece láska k otci nebyla.
Ale když ještě byl daleko a vzdálen, jeho otec ho viděl a smiloval se. Tak to tu Pán Ježíš řekl doslova. Protože - byl vlastně vůbec nějaký čas, kdy otec tohoto svého syna neviděl? Jak daleko musí člověk být, aby ho náš Otec neviděl? Kdy nás náš Otec nevidí a neuvidí?
A když se setkali, začal syn říkat to, co si dopředu připravil: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou, a nejsem hoden nazývat se tvým synem. Jako by tou jeho vinou měla být křivda nebi, řádu, tradici, podle níž se tu žije, a ne křivda otci. Stále neviděl, co všechno i teď ve svém milujícím otci má. Neviděl své bohatství – v NĚM. Ani teď.
A přesto se otec radoval! Ani tu prosbu o to stát se jeho nádeníkem nenechal syna vyslovit a hned svým služebníkům řekl: Vyneste sváteční šat, ten první, a oblečte ho, na ruku dejte prsten a obuv na nohy. A přineste vykrmené tele, zabijte a jezme a radujme se. Protože tento můj syn byl mrtev a ožil, zahynul a je nalezen.
- Proč? Z čeho mohl mít otec takovou radost, když jeho syn stále ještě nepochopil, neviděl, neprohlédl, jak moc jej má otec rád a jak moc pro něho den co den dělá? Jak tento jeho syn ožil? Jak byl tento jeho syn nalezen, když stále ještě nechápal, neviděl, nerozuměl?
Protože oni spolu mluví! Protože k němu se teď tento jeho mladší obrací, před ním vyznává a prosí, na jeho slitování a pomoc čeká. I když stále ještě nevidí, nechápe a nerozumí. Ale mluví spolu. Syn otevřen otci. Syn a otec v rozhovoru, obráceni jeden k druhému. Konečně, konečně syn žije! Ne proto, že se zase vrátil domů. Ne proto, že už rozumí. Nerozumí. Ale že k němu se obrací, že k němu teď mluví. Jako když se modlíme. Třeba i nedokonale a slepí…
To ostatní postupně vysvětlí služebníci. Šat jako symbol otcovy ochrany a péče, prsten jako pověření k tomu jednat otcovým jménem, obuv jako pověření k tomu vyjít teď jinak, jinak než jak tenkrát vyšel.
A ten druhý, ten starší syn? Ani on si přece neuvědomoval, nechápal, neviděl, co všechno i pro něho jeho otec dělá. Měl před sebou svou práci, svou službu, své plnění a neporušování otcových příkazů. Hle, tolik let ti sloužím a tvé přikázání jsem nikdy nepřestoupil; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se radoval se svými přáteli. A když uslyšel zpěv a hluk, nezeptal se otce, co se to tu děje. Zeptal se jednoho ze služebníků. S otcem vůbec nemluvil. Proto se také hned rozhněval. A nechtěl vejít.
Ale i za tímto svým dítětem, do jeho „daleké země“, teď jeho otec vyšel. Aby – i oni spolu mluvili. Aby i toto jeho dítě mohlo být synem, synem mluvícím ke svému otci, byť ve svém hněvu, slepotě a ukřivděnosti. Vždyť právě i kvůli tomuto svému staršímu poručil otec to mladé tele zabít, jíst a radovat se! Aby i jeho otevřel – SVÉMU dávání, SVÉ záchraně a spáse, SVÉ lásce a moudrosti. A také – svému bratrovi, stejně milovanému, vedenému a zachraňovanému tak jako je milován, veden a zachraňován on.
Zvláštní Pánovo podobenství. Mladší syn si myslel, že to, oč v životě jde, je nezávislost, samostatnost a svoboda. Starší syn si zase myslel, že je to plnění příkazů, práce, dřina a řád. Jenže to, oč tu doopravdy jde, je objevení lásky a péče našeho Otce. A náš vztah, naše mluvení s Ním, u Něho hledání, dotazování se, ano, třeba i hádání se s Ním. Toto činí syna synem a dceru dcerou: jejich vztah, mluvení, obracení se ke svému Otci. I když tomu všemu třeba ještě nerozumíme. I když jsme v mnoha ohledech stále ještě jako ta telata a kůzlata.
Ale jestli u Něho hledáme, Jeho se ptáme, k Němu se obracíme a modlíme, pak je z čeho se radovat, právě i teď. Vždyť On nám ukáže, jaké bohatství v Něm máme. Dá nám vidět, čím jsme pro něho my i ti vedle nás. Amen.
