A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem…“ (Zj 21,1-7)
Kristus Ježíš vítězem. Všude a ve všem… Láska Boží, kterou se všechno začalo a do které z milosti Boží všechno také dojde. Takovéhoto vidění konce, dobrého konce, se Janu teologovi od Pána Boha dostalo.
Proto nás přece Pán Bůh stvořil; proto k nám poslal svého milovaného Syna; a proto musel být jeho Syn ukřižován a umřít: aby třetího dne vstal z mrtvých. Z nás mrtvých, svému hříchu, svému starému lidství mrtvých.
Viděl nové nebe a novou zemi. Protože my lidé jsme se změnili a obrátili. Viděl nové nebe a novou zemi, protože z moci a lásky Kristovy ne jen někteří z nás (toto ještě Jeho cíl není), ale všichni, všichni nakonec zažijí, pochopí a zaradují se – z mocné přítomnosti Boží.
A On, Pán Bůh sám, setře každou naši slzu. I ty, které nám zatím ještě netečou, ale téci musí, protože k našemu obrácení patří… Tolik svých slepot, omylů, chyb, tolik zlého a zkaženého, tolik svých hříchů musíme všichni teprve nahlédnut, abychom se viděli v Pravdě – takoví, jací doopravdy jsme, jací jsme doopravdy byli, jak On, Kristus Pán, vidí nás. A my konečně mohli litovat, skřípat zuby a plakat nad tím vším, co opravdu je k pláči. A aby každou, úplně každou takovouto naši slzu, mohl nakonec Pán Bůh setřít.
Ano, takový, taková, jsi. A já tě přesto mít rád nepřestal, nikdy jsem tě neopustil, když ty mě tolikrát…
Do tohoto cíle, do této jednoty Pána Boha a lidí nás náš Pán vede! Do našeho vlastního obrácení, rozumění už tomu, KDO JEDINÝ JE DOBRÝ a kdo všechno jsme naopak ti zlí. Do našeho oprávněného pláče nad tím, co všechno jsme dokázali zkazit, komu všemu jsme dokázali ublížit. A jak nic z toho už zpátky vzít nelze, jak už to nelze odestát.
Toto je, sestry a bratři tím soudem Božím! Soudem, kterým každý z nás musí projít, znovu a znovu jím procházet, aby každou, úplně každou naši oprávněnou slzu Pán Bůh setřel. - Ne však zapomněl!
Nic zlého, žádné naše ublížení, žádná naše křivda zapomenuty nejsou a nebudou. Pán Bůh ale setře naše slzy, projevy našeho uvědomění. Abychom ani my už nezapomínali. Na Něho a na to, kdo vlastně doopravdy jsme. A co jsme doopravdy udělali nebo naopak neudělali. A odpouštěli si navzájem. Tak, jako On v Kristu Ježíši odpustil nám.
K takovémuto soudu, k soudu všeho a všech Kristem, v Kristu, všechen náš čas směřuje, spatřil ve svém vidění Jan.
Boží zachraňování, které se děje každý den. Které nikdy nepřestane a neskončí. A naše společná radost z něho. Naše společná radost a naše odpouštění si navzájem tak, jako Bůh v Kristu odpouští a stírá každou naši slzu nám. Naše společná láska k Pánu Bohu a k sobě navzájem.
- Toto je, sestry a bratři, to nové nebe, které Jan spatřil! Nebe, které i my už zažíváme, které i naše životy už orientuje, které ale stále ještě není takové, jaké být má. Vždyť jednoho dne, to ve svém vidění Jan spatřil, jednoho dne do toho nebe z milosti a lásky Kristovy vstoupí i ten úplně nejposlednější z nás… Nové nebe, totiž nebe z milosti Kristovy otevřené každému, i tomu úplně nejposlednějšímu z nás lidí.
Viděl, jak láska Kristova, to nejmocnější, co jen je, porazila a zničila všechno zkažené a zlé. Viděl, jak spravedlnost a něžnost Boží přítomnosti a Jeho odpuštění nakonec poznali a zažili všichni. A jak se celá, úplně celá země díky tomu proměnila a konečně, konečně stala se zemí, jakou od samého začátku být měla. Zemí, kde jsou Bůh a lidé spolu. Kde spolu lidé žijí ve víře, ve vděčnosti, v lásce k Pánu Bohu i ke svým bližním. Kde lidé nezapomínají, ale odpouštějí si navzájem tak, jako Bůh v Kristu odpustil nám. Země prostoupená nebem, země plná Boží lásky, radosti a Božího odpuštění; země, na které je dost místa pro všechny.
A moře, ten CHAOS lidského zmatení, převracení a zaměňování nebeského se zemským a zemského s nebeským - v něm se rodí všechny lidské i nelidské obludy, šelmy a obři – to moře dočista zmizelo. Nikdo už o sobě neprohlašoval, že má klíče do nebe. Už žádní vůdci se zaručenými návody, s ideologiemi, jak se na zemi prozabíjet a propracovat k nebi. Žádné už oběti našeho lidského velikášství a pýchy…
A na té nové zemi – svaté město, nový Jeruzalém. Město Božího Pokoje vládnoucího mezi lidmi. Město, to je společenství lidí, jsou to lidé bydlící pospolu, lidé spojeni stejným vědomím, stejnou radostí a vděčností Pánu Bohu za to, že ne my k němu, ale On, On že přichází k nám. A že všichni jsme mu stejně drazí, všichni jeho dětmi. A rozdíl mezi námi a Ním je nekonečný.
Sestry a bratři, ještě jedno ale Jan teolog ve svém vidění spatřil. On spatřil a uslyšel: NÁS. I toto naše malé společenství, i tuto Kristovu církev. Že i tímto svým společenstvím náš Pán mluví. Že i toto naše společenství vydává svou vírou svědectví o Kristu, o JEHO lásce, milosti a spáse.
Viděl i nás - jako slova Boží, slova věrná a pravá, slova, kterými sám Pán Bůh rozhodl se mluvit a psát.
I toto naše malé společenství jako Králův trůn, trůn, který si náš Pán vybral, aby z něho panoval a soudil - naší společnou vírou, nadějí, láskou, pokorou a odpouštěním si navzájem. A naší společnou žízní - po JEHO vodách, které jsme už tolikrát, tolikrát spolu ochutnali. Amen
