Milé sestry a bratři,
sedím a přemýšlím nad tématy, která jsme otevřeli na výročním setkání našeho sboru. Bylo skvělé slyšet, že se nám podařilo, i díky zkrácení úvazku bratra faráře i díky mimořádnému daru, snížit ztrátu z 300 tisíc na loňských 170 tisíc. Je to dobrá zpráva, nicméně rezerva z prodeje v Tisu se pomalu, ale jistě tenčí. V hlavě mi stále zní otázka: Co bude dál? Dovolte mi sdílet s vámi pár osobních řádků o tom, co pro mě náš sbor znamená.
Můj sbor, má rodina.
Kamarád mi před časem řekl: „Já už nepotřebuju chodit do kostela (do sboru), mám Pána Boha v sobě.“ Často o tom výroku přemýšlím, ale myslím, že to prostě není pravda. Ano Pán Bůh je můj Pán, má jistota, jistota, že z jeho dlaní nikdy nevypadnu. Na Pána Boha se můžu spolehnout, ale můžu se spolehnou i na sebe? Když “ujedu”, ohnu si víru k obrazu svému, kdo mě narovná?
Náš sbor se pro mě stal rodinou, se kterou můžu zažívat a objevovat věci, které se slovy jen těžko popisují, rodinou, která mě včas varuje, že jsem moc blízko okraji cesty a mohl bych spadnout do příkopu. Číst si doma v Bibli je určitě důležité a smysluplné, ale to, co smíme zažívat při našich Bohoslužebných shromážěních nebo biblických hodinách, je něco úplně jiného. Jsou to chvíle, kdy cítím, že náš Pán je skutečně uprostřed nás. Chvíle, kdy společně objevujeme genialitu Božího díla a kdy se nám občas na pár okamžiků podaří vstoupit do Božího království. Můžeme tohle zažít jinde?
Jsem vděčný za to, že máme svého bratra faráře. Faráře, který věnuje studiu Bible stovky hodin, který je tu vždycky pro nás a se kterým se dokážeme do Božího slova ponořit tak hluboko, že čas přestává existovat. Pánu Bohu díky za tyto dary.
Dluh vůči těm, kteří tu byli před námi
Naši předkové neměli lehčí život než my. Přesto dokázali vybudovat faru v Hronově a farní dům v Broumově. Určitě to nebudovali proto, aby nám přidělali starosti. Myslím, že věřili ve sbor a považovali za důležité vybudovat důstojná místa pro shromáždění. Také si myslím, že by jim nevadilo, kdybychom cokoliv z toho prodali, aby bylo na podstatnější věci. Jen si myslím, že bychom si měli odpovědět na otázku, jestli jsme udělali dost? Tyto budovy jsou naším domovem, prostorem pro setkávání, místem, kde se cítíme dobře.
Proč platím salár?
Možná to zní přízemně – mluvit o penězích v souvislosti s vírou. Ale pro mě je salár víc než jen „členský příspěvek“, je to poděkování za to, co dostávám a vyjádření toho, jak důležité to pro mě je. Neplatím sboru za „služby“, platím proto, aby sbor mohl existovat, aby tu mohl být pro mě, pro mé blízké i pro ty, kteří cestu k Bohu teprve hledají.
Co bude dál?
Pokud se nám nepodaří dostat naše hospodaření do kladných čísel nebo alespoň na nulu, nezbyde nám nic jiného než postupně čerpat z našich rezerv. Nejprve z těch finančních a poté nejspíš budeme muset přistoupit k prodeji broumovského sborového domu a kdo ví, možná později i k prodeji hronovské fary. Věřím, že i když náš “ekonomický boj” nevyhrajeme, tak bude vše dobré, ale doufám, že my nebudeme ti, kdo “zhasnou světla”. Děkuju Pánu Bohu za naše společenství.
