V onen den řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita i píseň, stal se mou spásou.“ S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. V onen den řeknete: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené. Zpívejte Hospodinu, neboť vykonal důstojné činy, ať o tom zví celá země!“ Jásej a plesej ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele.
Bude to zvláštní a zcela výjimečný den. Žádná oslňující zář nad zemí, hromy a blesky. Ani světová katastrofa s ulicemi plnými mrtvých. Ale rozbřesk v člověku samém. Rozbřesk v nás. Den našeho vlastního pochopení, jak se věci opravdu mají. Den zvláštní právě tím, co my sami v něm Hospodinu řekneme a vyznáme.
V onen den se nezmění ti okolo vás. Změníte se vy. Tím, že mě poznáte, že pochopíte, KDO jsem. Potom mě budete moci od srdce chválit a navzájem se k chválení povzbuzovat.
Sestry a bratři, i my přece tuto zkušenost máme; všichni jsme takovéto dny zažili - nebo alespoň hodiny. I my jsme, tolikrát udivení a v radosti, vzdávali chválu Hospodinu za jeho dary poté, co nám zas alespoň na chvíli došlo, jak obrovskou láskou nás náš Pán zahrnuje. Proto chodíme do kostela, proto jsme členy svých sborů. Protože každý z nás už onen den zažil.
V onen den řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu.
Ano, náš Bůh se opravdu hněvá. A Jeho hněv je hrozný. Protože když On se hněvá, padají hvězdy – všech našich falešných nadějí, na které jsme spoléhali, kterých jsme se drželi jako klíšťata. Když náš Bůh se hněvá, bortí se svět. Ne však ten Jeho, Boží. Náš vlastní svět, vystavěný na základech vratkých a nepravých. Trámy hezké zdálky, zblízka však ztrouchnivělé, nepevné, křehké. - Není snad takovýto Boží hněv nám všem k dobrému?
Hněv a láska nejsou přece protiklady. Že se na někoho hněváme, to ještě neznamená, že jej nemáme rádi. Všichni to známe ve vztahu k našim dětem i jiným nám blízkým. Hněváme se na ně možná právě proto, že je máme rádi, že nám na nich záleží! Každý, kdo miluje, se také někdy hněvá. Ne stále, ale občas ano.
A kdyby s námi lidmi Pán Bůh jednal jen tehdy, když se na nás hněvá, bylo by to pro nás zlé. Ale ještě horší by bylo, kdyby se na nás Pán Bůh nehněval nikdy. Kdybychom mu byli lhostejní stejně, jako On bývá lhostejný nám. Kdyby každého z nás rovnou opustil tak, jako jsme i my už tolikrát opustili Jeho…
Sestry a bratři, Boží spása není nějakým mávnutím kouzelného proutku, kdy se z nás - a bez nás - najednou stanou lidé úplně jiní. Spása Boží není cosi vnějšího, do čeho by bylo možno nějak člověka dostrkat či donutit. O tom tu prorok Izajáš mluví. Že dá-li Bůh, člověk do spásy dorůstá. Mění se do spásy. Spása se v něm a s ním nějak děje. Vyvíjí se, roste spolu s tím, jak procházíme životem den po dni…
Prorok Izajáš tu však mluví ještě o jedné, zcela podstatné, vlastnosti Boží spásy, na kterou možná občas zapomínáme. Boží spása není jen věcí jednotlivce! Není jen jakýmsi osobním osvícením, ale týká se nezbytně a vždycky - celého lidského společenství.
V onen den – nejen že! - řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Ale také: V onen den – vy všichni a hlavně: vy všichni sobě navzájem - řeknete: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené.
Teprve ve společenství, MEZI LIDMI, dochází spása Boží svého naplnění. Spojuje nás, jednotlivce, a činí z nás společenství, jeden lid, jednu církev. Církev, jejímž smyslem je povzbuzovat se navzájem k Hospodinově chvále a zvěstovat světu Jeho, Hospodinovy, skutky. Teprve toto společenství, církev, je vrcholem onoho dne, jak o něm mluvil už prorok Izajáš. Protože znovu: Boží spása se netýká jen jednotlivců, ale vždycky celého lidského společenství, celého světa!
Myslím teď na nás, na toto naše konkrétní společenství. Každý jsme skutečně tak jiní. A přesto se smíme stávat jedním společenstvím, Jeho církví. Nikdo nás k tomuto společenství nenutí. A my sem chodíme. Spolu chválíme a děkujeme. Spolu hledáme a otvíráme se tomu, co nám Pán Bůh říká, přemýšlíme nad tím, co to pro nás znamená. Myslíme na sebe. Máme se za sestry a bratry, chceme sloužit a vydat světu svědectví o Kristu Ježíši, o Jeho spáse…
Každý z nás, my všichni dohromady, tvoříme toto převzácné místo! A dobře víme, že to není zásluha nikoho z nás. Že je to jen a jen milost.
Onen den, píše Izajáš, je ohromným, ohromným Božím darem. Spolu doufat navzdory všemu, co jsme zkazili. A netřást se strachy z toho, co je před námi. Být si jisti láskou Boží právě i tehdy, když se na nás Bůh hněvá a nechává padat všechny naše iluzorní naděje a jistoty, které si k vlastní škodě stále znovu a znovu vytváříme.
Vždyť jen tady, v tomto dni, v našem vlastním a přitom společném nahlížení lásky Hospodinovy k nám, bere se naše opravdová útěcha, naše doufání beze strachu!
Těžko se to vysvětluje těm, kteří Hospodina ještě nepoznali. Nejde to slovy. Ale snad to jde uprostřed nás nějak zažít. Nahlédnout… Asi proto se nám ta milost děje. Proto jsme církví. Aby i druzí mohli Hospodina, Jeho milost, péči a lásku, uprostřed nás a spolu s námi objevovat.
Hospodine, prosíme, pomáhej nám být tvou církví. Ať mezi námi neplatí rozkazy lidské, ale jen a jen milost Kristova a Jeho rozkazy. Pane náš, uč nás našimi životy, abychom rostli ve víře a vrůstali s celým tvým světem do spásy, kterou jsi nám všem ve svém milovaném Synu připravil. Amen
