Mojžíš řekl Hospodinu: Proč jsi naložil se svým otrokem zle? Proč jsem nenalezl milost ve tvých očích, že jsi na mě vložil břemeno všeho tohoto lidu? Což jsem já počal všechen tento lid? Zdalipak jsem jej já porodil, abys mi řekl: Nes ho v náruči, tak jako vychovatel nosí kojence do země, o které jsem přísahal jeho otcům?... Já sám nemohu unést všechen tento lid, neboť je na mě příliš těžký. Pokud se mnou takto jednáš, raději mě, prosím, zabij, jestliže jsem nalezl milost ve tvých očích, ať se nemusím dívat na své trápení. Hospodin řekl Mojžíšovi: Shromáždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o kterých víš, že jsou staršími lidu a jeho správci. Vezmi je ke stanu setkávání, aby se tam s tebou postavili. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. Vezmu z ducha, který je na tobě, a vložím ho na ně. Ponesou břemeno lidu s tebou, a neponeseš ho ty sám... Mojžíš vyšel a promluvil k lidu Hospodinova slova. Pak shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a postavil je okolo stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a vzal z Ducha, který byl na něm a dal ho na sedmdesát mužů ze starších. I stalo se, když na nich Duch spočinul, že prorokovali, ale znovu už ne. (Nu 11,11-12.14-17.24-25 – ČSP)
Taky vám přijde, že už je toho všeho na vás moc? Že už nemáte sílu a že už to takhle dál prostě nejde? - I Mojžíš, největší z proroků, zjevně takové chvíle míval.
A přesto tato jeho slova Pánu Bohu nebyla ani výčitkou, ani stížností, a už vůbec ne vydíráním. Byla to slova jeho vyznání, modlitby, svěření se Pánu Bohu.
Jak jsem si, Pane můj, mohl myslet, jak mě jen mohlo napadnout, že všechna starost o tento lid, o těch 600 000 lidí, mých bratrů a sester, je jen na mně? Jak jsem mohl být tak slepý, že jsem neviděl a zapomněl na to, že to ohromné břemeno vedení tohoto lidu není, není přece naloženo na mně! Ty, Hospodine, Ty nás přece na svých zádech neseš! I mě! My všichni břemenem, s nímž Ty se taháš a dřeš, abys nás všechny dovedl, donesl až do cíle! Všichni, úplně každý z nás - břemenem na zádech Tvých.
Vždyť ne já tento lid, jak jsem si to ve své slabosti myslel, ale Ty, Hospodine, Ty nás nosíš v náručí, tak jako vychovatel nosí kojence, a vedeš nás do země, o které jsi přísahal našim otcům.
Jenže člověku se to stane docela lehce. Když se nám daří a nic nám nechybí, když zvládáme udělat všechno, co udělat máme, dokážeme tak rychle zapomenout na Pána Boha a sklouznout do přesvědčení, že jsme tam, kde jsme, protože my sami jsme to tak chtěli, my sami jsme se tak snažili.
A když pak přijde opravdu velký problém, problém nad naše síly, i kdybychom se snažili sebevíc – vnímáme to od Pána Boha jako podraz a faul: To přece nejde. Nikdo by takovou věc nezvládl. Co to na mě, Bože, nakládáš? Proč se mnou jednáš tak zle?
Proč jsi, Bože můj, naložil se svým otrokem zle? Proč jsem nenalezl milost ve tvých očích? – No protože jsem zapomněl, že Ty, Ty, Pane, jsi nás celou tu dobu vedl a držel! Proto jsem si pak myslel, že na mě vložil jsi břemeno všeho tohoto lidu, vyznal tu Pánu Bohu Mojžíš.
A kdybych si, Hospodine, toto zase někdy myslel, kdybych tomuto svému pohledu a přesvědčení zase propadl, znič mě, prosím – svým zničením. Zabij, Hospodine, toho starého člověka ve mně, a učiň mě člověkem, který ví, že Tvým, Tvým břemenem jsme všichni, že Ty, Hospodine, neseš a poneseš nás!
A všimli jste si, jak Hospodin Mojžíšovi v jeho starostech ulevil? On nepřehodil všechny Mojžíšovy obavy a strachy ještě na sedmdesát dalších. Obavy a strachy měli ti presbyteři, starší, už od začátku, dokonce ještě větší, než jaké si dělal Mojžíš. Nikomu z nás se obavy a starosti nezmenší tím, že se spolu s námi začnou obávat a strachovat další.
Hospodin to udělal jinak. On sám onoho dne sestoupil. On sám otevřel oči i těm sedmdesáti starším – a oni pochopili, že ani tady, na poušti, nejsme sami ani opuštění. Že i teď jdeme tam, kam Ty, Pane, nás, své břemeno, na svých rukou neseš! Vždyť ne na našich schopnostech a silách, ani na našem rozumu, který jsi nám dal, ani na našich penězích, ale na Tvé milosti, Bože, na Tvé lásce, Hospodine, záleží, kam všichni dojdeme!
Darem Ducha svatého, darem důvěry v Hospodina, obdaroval tenkrát Pán Bůh oněch sedmdesát starších u vchodu do stanu setkávání. V tomto oblaku, v oblaku 70 nových svědků o své milosti, jejich společnou jistotou a radostí k Mojžíšovi promluvil. A Mojžíš znovu pochopil, že Pán Bůh povede svůj lid bez přestání, na věky věků! I když on sám už tu dávno nebude.
