I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,18-24)
Sestry a bratři, o kom tu Hospodin Bůh mluví? Kdo je to vlastně ten – člověk? Kdo tu nemá být sám? Člověk - muž? Nebo i člověk - žena?
Právě o tom ten biblický příběh vypráví. Nejen o tom, že celým člověkem jsou teprve muž a žena spolu, dohromady. To bezpochyby platí. Je to tak. Jenže i to je pořád ještě málo, příliš málo na to, aby to bylo v Božích očích dobré a spravedlivé.
Pán Bůh viděl, že i když jsme my lidé spolu, i když jsme manželé, partneři, a tvoříme spolu ve své odlišnosti jedno tělo, i tak nám ještě něco velmi důležitého a podstatného chybí. A není, není to ještě dobré.
Vidět ty druhé. Vidět ty vedle nás takové, jací doopravdy jsou! A nejen je. I sebe samé vidět takové, jací jsme, jací doopravdy, v Božích očích, jsme. Teprve pak můžeme být my lidé spolu tak, jak je to dobré. Tomu nás ten příběh otvírá.
O to totiž Pánu Bohu od samého začátku jde. Proto nás i to všechno a všechny okolo nás Pán Bůh tvoří. Proto se bez přestání, každý den znovu a znovu namáhá a dře. Abychom i my mohli být tam, kde je On. Abychom i my mohli vidět v těch vedle nás, v našich partnerech, manželkách a manželích, dětech, rodičích, ve všech ostatních okolo nás, ty, kterými doopravdy jsou. Stejně vzácní, stejně důležití, stejně držení a milovaní, Bohem držení a milovaní, jako jsme my. To je tou pomocí, kterou se ve své lásce Hospodin rozhodl člověku učinit. Dát mu svého Ducha. Své vlastní vidění, své rozumění. Pomoc, kterou člověk může použít kdykoli, v jakékoli situaci, která na něho přijde. Kdykoli o ni bude doopravdy a upřímně stát. - Ne jak já. Ale jak Ty to, Pane Bože, vidíš?
V obou, v obou totiž ten problém byl. V muži, ale i v ženě. Oba se mýlili. Ani jeden z nich neviděl dobře. Ani toho druhého, ale ani sebe sama. Oba dva měli ženu za tu menší, za tu slabší, za tu méně hodnotnější.
Žena má přece méně síly. Má méně centimetrů, má méně svalů. Vždycky ji muž přepere. Viděl snad někdy někdo, že by žena unesla muže? Není to snad vždycky přesně naopak? Že muž unese a uchvátí ženu a vezme si ji ne kdy ona, ale on bude chtít…
Proto taky byla žena považována jen za jednu z mužových kostí. Za jedno z jeho žeber. Protože on, on byl tou hlavou, on byl tím tělem. A ona jen jeho součástí. A i kdyby třeba kostí jeho srdci úplně nejbližší - žebro je přece srdci nejblíž, stále jen jednou z jeho kostí, jedním z jeho žeber. Proto, právě proto Hospodin Bůh zasáhl! A znovu a znovu zasahuje. Protože On tak ženu nevidí. Ani muže.
Vidět všechny věci, události a lidi okolo nás takové, jací doopravdy jsou. Vidět všechno a všechny tak, jak On, Hospodin Bůh, to všechno vidí. A konečně pochopit, že ne všechno, co si my lidé usmyslíme a jak to mezi sebou máme, musí být hned dobré a správné, spravedlivé. Pochopit, že ne v Něm, v Pánu Bohu, ale v nás, v nás je ten problém!
A že toto je zlé: řídit se jen sebou samými. Měřit se jen podle toho, kdo z nás má větší nebo menší sílu, víc nebo míň peněz, majetku, rozumu, slov. Jako ti volové a jako ty krávy nechat se táhnout a otročit svým vlastním rozumům a vášním, na svou sílu a chytrost spoléhat. A na Jeho moc a síly zapomenout. Jeho pohled, Jeho měřítka, Jeho Pravdu a spravedlnost už nehledat. To je zlé.
Právě takhle, už na samém začátku, říká nám tento příběh, stala se z ženy jen jedna z mužových kostí. Byť třeba i žebrem, kostí mužovu srdci nejbližší.
A proto Hospodin Bůh zasáhl. Jak? - Daroval člověku, muži i ženě, svého Ducha, svůj vlastní pohled. Aby člověk, muž i žena pochopili, že vlastně spali, neviděli, když si mysleli, že muž je víc než žena, že žena může být mužovým majetkem, jen jednou z jeho kostí, když on má více fyzické síly než ona.
Nikdo nejsme majetkem těch druhých. Všichni patříme Jemu. Jeho dětmi jsme. Muži, ženy, děti. I ti, kteří dnes nevědí, kým vlastně jsou. I ti, kteří se cítí být těmi druhými. My všichni stejně důležití a vzácní. My všichni těmi Jeho. Protože Jím chtění a milovaní. Jím vedení - k těm vedle nás, k našim partnerům a partnerkám, abychom spolu s nimi byli celým člověkem, opravdovým a plným člověkem. Člověkem, který už nevidí v jinakosti nerovnost, který už nikomu jeho pravou hodnotu nebere. Ani těm vedle sebe, ani sobě.
Člověk tedy bezpochyby jako muž a žena spolu, dohromady. Jenže tento příběh nám říká, že i tomuto lidskému spolu a dohromady k plnému a spravedlivému lidství i tak stále ještě něco chybí.
Naše vlastní vidění se navzájem tak, jak Pán Bůh každého z nás vidí. To je teprve člověk celý. Člověk, který v Duchu svatém ví, že nikdo z nás není a nebude sám. A který ne už na sebe, na své síly, na svou moc, na svůj rozum, ale na ten Jeho spoléhá a znovu a znovu jej hledá. Aby opravdu viděl. A mluvil a jednal tak, jak je dobré. Tak jak On, Hospodin Bůh, jedná, vidí a mluví. Člověk vědomý si toho, jak vzácný a drahocenný poklad v těch druhých vedle sebe má.
Sestry a bratři, i s námi jde Ten, který nám chce být na naší společné cestě pomocí. Nezapomínejme na Něho. Nezapomínejme na to, kým v těch Jeho, Kristových očích, všichni jsme. Amen.
